Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nedobrovolné přechodné období

26. 8. 2015

Vážení sportovní, ale koneckonců i nesportovní přátelé,

 

děkuji všem, co se zajímají o okolnosti mého pádu z kola na TRIPrague 2015, všem, které zajímá, jak na tom po týdenní rekreaci na ortopedicko-úrazovém oddělení kladenské nemocnice jsem a jak se říká, děkuji v neposlední řadě těm, kteří mi přejí brzké uzdravení, přičemž jsem nakloněn věřit tomu, že jsou ta přání vesměs upřímná… i když jistě funguje, že pro nás Čechy stále platí, že když má soused kozu a já ne, přeji si, aby mu chcípla. Ale nemám vůbec důvod být nějak negativistický, to že události, za časů černobílé televize zařazované do rubriky „černá kronika“, přitahují pozornost, je jaksi všeobecně rozšířené a tedy přes určité intelektuálské výhrady normální. Prodané náklady bulvárních časopisů a sledovanost příslušně zabarvených pořadů nejen komerčních stanic TV to výmluvně potvrzují. Dostalo se mi povzbuzení i z míst nejvyšších, tedy od předsedkyně České triatlonové asociace Lenky Kovářové a prezidenta Maratón klubu Kladno Františka Tůmy, od šerifa ze Ztracenky zatím nic, ale to bude tím, že o mém zranění zatím neví. A to je vlastně výčet všech mých “nadřízených“.

     Takže tak porůznu stručněji či rozmáchleji odpovídám na dotazy jak k pádu došlo, co se mi stalo a jak na tom aktuálně jsem. Protože se mi levou rukou píše jako když se řekne, že je někdo levej, tak si dovolím jaksi nesourodě v dalším textu použít úryvky z mailové korespondence, jak již na dané téma z mé vysvětlovací strany proběhla a probíhá průběžně.

     Ještě než „kvalifikovaně“ popíšu technické aspekty pádu mohu předeslat, že jsem již svého prodejce kol Jirku Venta (Bike Gallery) seznámil s tím, že na něho připravuji žalobu, protože mi prodal kolo a v návodu nebylo výslovně uvedeno, že se z něho dá spadnout. Nejspíš tam nebylo ani že se má jezdit opatrně, to teď studuje můj právník. A jen dodám, že jsem spravedlivě očekával, že kolo v cenové relaci mého je bezpečné, minimálně o několik řádů bezpečnější, než kola nižších cenových kategorií. Tak ať mi, proboha, někdo vysvětlí, jak je možné spadnout na rovině a na úplně rovné suché silnici za bezvětří, když kolem vás široko daleko nikdo není. A netahejte sem nějakou tu „vyšší moc“ či jiné pojišťovnami používané výmluvy. …No tak jsem se trochu ohlédl, no a proč ne, byl jsem zvědavý, jestli to za mnou vrčí auto s kameramanem nebo snad že by kolega rozhodčí…a když jste zalehlej (zalehlá) v té hrazdě, tak ten balanc je, připusťme to, trošku jinej, než když držíte řídítka takzvaně ze široka. Takže jsem se ohlédl jednou, vzápětí víc, abych pořádně viděl, co se za mnou děje, a jestli jsem se nějak naklonil či co, v každém případě se mi „rozkmihlo“ přední kolo, tak to vyrovnávám a bere to švunk na druhou stranu a …šup bum prásk …hladké přistání. A to doslova, protože asfalt v daném místě na straně Smíchovské byl hladký jako moje čerstvě oholené líce. Tedy minimum odření, ale ruka jaksi má polohu, ve které neposlouchá a ten pocit v třísle se posléze na röntgenu a cétéčku ukáže, že je důsledkem prasklé os pubis (stydké kosti), což sportovci budou vědět, že je součástí pelvis, laicky tomu říkáme pánev. Při hodnocení stavu lokte padaly výrazy jako humerus, radius, ulna a hlavně olecranon ulnae, tedy pro méně zasvěcené okovec, to je ten hmatný loketní výběžek ulny, tedy pardon, loketní kosti. Tak ten a ještě dva další kousky se mi od těch svých kostiček mateřských oddělily, což se mi druhý den páni doktoři snažili asi hodinku dostat do stavu, aby to srostlo co možná s nejmenším následkem na pohyblivost toho loketního kloubu (articulatio humeri). Mluvili o drátech, ty na rozdíl od sádry nevidím, cítím se jakoby mi nasadili i dvojitýho nelsona, ale v každém případě panu doktoru Havrlandovi děkuju, stejně jako shodou okolností triatlonistovi doktoru Homérovi, který má uběhnuto víc Krušovických soudků než já, takže moje důvěra k němu je bezmezná.

 

     Je sice pravda, že už tak třetí den v nemocnici jsem doktorům hlásil, že to s těma berlema  jde, že už dávám „úseky“, tedy jednu chodbu rychle a zpátky volně, ale to byla jen taková běžecká latina. Ládovi Tlustému, když mě přišel navštívit, jsem musel parafrázovat slogan z filmu Na samotě u lesa: dneska bych tě, Ládíku, nepředběh´. Gábina vypůjčila invalidní vozík a už mě párkrát vyvezla, říkáme tomu „protlačila“ mezi lidi. Sice mě obvykle zabrzdí v pozici, že bych se chtěl dívat jinam, třeba do výlohy s kolama a ne do butiku, ale to věřím, že časem vychytáme. Stará se o mě vzorně a dokonce ani nemusím mít nádobí a jsem osvobozen i od jiných domácích prací…ať to trvá věčně! A s potěšením musím prozradit, že Gábina, na rozdíl ode mě, závod úspěšně zvládla a skončila ve své kategorii jedno místo pod bednou.

     Ne že bych to chtěl nějak jako rozmazávat, ale fakt je, že „mě nenaučili“ , jak figura ukazuje, pořádně jezdit v hrazdě ani na soustředěních etriatlonu Petra Valeše na Kanárech, což možná, pravda, je nepřímo i tím, že tam se v těch kopcích na hrazdě ani jezdit nedá a podél moře zase foukává strašnej vítr…což je jistě dobrá příprava na Queen Ka´ahumanu Hwy na  Hawaii, ale ne na Strakonickou podél Vltavy, že.

     Jak jsem sebou švihl, tak kolem mě profrčel leadr a pozdější vítěz Filip Ospalý. V zádech s kamerou, čímž se moje maličkost dostala do záznamu – bohužel jsem se zviditelnil jaksi nachytaný v nedbalkách. Z toho by nepoučený čtenář mohl soudit, že jen díky tomu mému pádu se Filip dostal přede mě, ale i jen zcela povrchní znalci triatlonového dění samozřejmě nahlédnou, že jsem v tu chvíli na Filipa ztrácel jeden ze tří třicetikilometrových okruhů – tedy mě by teoreticky čekal ještě jeden, přičemž Filip již odbočoval na nájezd do depa. S Filipem jsem dokonce mluvil před startem, popřál mi ať se daří – no nezadařilo – takže malá reklamace k tomu přání, Filipe. A kdoví, jestli prapříčina všeho není v tom, že jsem to jak se říká „zakřiknul“. Před startem jsem taky prohodil pár slov s Helenou Pekárkovou, která na dotaz, co Milan (to jako ten její), povídá, že padá z kola a tak nemůže dnes závodit, tak jsem nic zlého odtušil,že doufám, že ho nenapodobím…a tu máš čerte kropáč…jestli mi ta Helena nějak neuhranula či co…tím nechci říct, že je čarodějnice, nebo tak něco, to vůbec ne…ale hlavou mi to trošku vrtá. 

     No jo, když chceš proniknout do médií, tak musíš buď vyhrát nebo závodit třeba nahý či v masce fantomase...no nebo upadnout před kamerou...z těch možností ...jsem dosáhl...na tu poslední...bohužel. Takže mám tzv. přechodné období...to znamená že nesportuji, chodím pařit po večírcích, věnuju se sponzorům (zejména tomu se sídlem v Krušovicích) a své nadaci "triatlonový klaun", která šíří poselství, že na triatlon není třeba umět jezdit na kole a je to velká sranda a jsem také nominován do poroty soutěže Miss staniční sestra, která chce upozornit na to, že mají nejen  nízké platy, ale jsou to taky lidi jako já nebo ty. Taky mám teď čas dokončit písemnou práci, kterou završím své úsilí získat licenci trenéra triatlonu II. třídy, čímž budu moci oficiálně předávat dál nabité – to měkké „i“ není překlep – zkušenosti. To jako když si nabijete, máte nabité zkušenosti, také lze asi mluvit o nabytí nabitých zkušeností.  Tedy chystám se trenérsky prorazit s tezemi „jak se to nemá dělat“. No něco mě to nabytí nabití stálo, takže ani ty rady nebudou zadarmo, to dá rozum, ačkoli kdybych rozum měl, tak jsem nespadl…takže asi tady je třeba s analýzou problému začít.

 

     Ale abych se nebabral jen vlastním pádem, je na místě zvýraznit rozměr závodu a z mého pohledu především genius loci. Jistě je to pro Čechy domácí závod, ještě domáčtější pro Pražáky, ale já jsem se vrátil opravdu přímo domů. Z porodnice od Apolináře mě dovezli na Národní, kde jsme bydleli a moje první cesta v kočárku vedla na Žofín. Takže plavu mezi Střelákem a Žofínem, zvednu hlavu a říkám si, jo jseš tady, jseš zase tady a jseš tady správně. Trasa kola jak má pro ambiciózní triatlon být; ani bych to do budoucna neměnil, k běhu jsem se tedy nedostal, takže to mám jen prochozené a ne proběhnuté, ale uvažuji, že na příští ročník zařadím do přípravy tréninky nějakého toho výběhu schodů. Tak si přejme, aby organizátory a všechny kompetentní povolovače nadšení neopustilo a v Praze zakotvila ironmanská tradice s rostoucí mezinárodní prestiží. Myslím, že to za ty komplikace s uzavírkami v centru stojí a jak Praze tak České Triatlonové Asociaci takový závod velmi sluší. A to by bylo, aby příště neslušel i mě (nebo já jemu?).  


Dík za podporu

Miloš Kmuníček