Rozběhnuto

Pražský maratón je jeden ze závodů, který se snažím nevynechat. Soudků mám sice víc, ale Pražské maratóny (řeč je o maratónech PIM) mám všechny. Takže jsem nevynechal ani letos.

Možná by některé začínající maratónce mohlo zajímat, jak probíhá příprava na závod u tak zkušeného borce, jako jsem já. J   Zkusím ji tedy popsat.

O tréninku se rozepisovat nebudu. Řečeno terminologií Běhu Járy Cimrmana, označil bych to JL – jako loni. Celkový naběhaný objem od 1. ledna zhruba 1200 kilometrů. Zajímavější ale je příprava bezprostředně před závodem, jeho průběh a taky rekonvalescence bezprostředně po závodě.

Vstával jsem po osmi hodinách tvrdého spánku před šestou ráno. Roli budíka obstaral prvorozený synek Péťa, kterého jsem včera nějak míň nakrmil. Po něm se přidal o pět minut mladší Vojta. Takže jsem jim udělal maratónskou snídani – mlíčko, a zároveň jim blahopřál, protože jim byl na den přesně jeden rok – teda oběma dohromady. Jsou totiž půlroční.

Než jsem je obstaral, bylo najednou půl sedmé a tedy nejvyšší čas dát dohromady číslo, oblečení na závod a na převlečení a spěchat na autobus. Službu jsem předal Markétě. A vlastní snídani jsem neřešil. J

Nezapomněl jsem si ale bílý pásek okolo zápěstí, který jsem dostal u prezentace a měl mi umožnit jakožto účastníku všech maratónů vstup do A koridoru hned za špičkové běžce. Miloš Kmuníček mě po mailu víceméně přesvědčil, abych si ho vzal. A udělal jsem dobře.

V Praze jsem potkal už v metru Láďu Fantu. Chvíli jsme si povídali a cesta rychle uběhla. Na trati jsem pak hned po startu viděl Hanku Breburdovou a na trati po obrátce daleko přede mnou Janu Zímovou. O ostatních jsem se dočetl až na www.rozbehnuto.cz .

Trochu jsem se zdržel v technické zóně – tělo si prostě v jistých věcech drží svůj rytmus. Takže když jsem byl v 8:49 ještě na Václaváku, nedělal jsem Zagorku a vůbec neřešil, zda je z morálního hlediska správné jít do elitního sektoru a brzdit rychlé Afričany i českou běžeckou špičku. Prostě jsem tam naběhl a byl rád, že si ušetřím minuty strkanic na startu a v prvních kilometrech závodu. Ono to koneckonců až tak žhavé nebylo, startem jsem proběhl 30 vteřin po výstřelu, což víceméně odpovídá. Afričany jsem viděl zblízka, ale jen díky pár metrů ode mne stojící velkoplošné televizi.

Je tu tedy start. Poslední slova startéra byla ve smyslu – užijte si závod tak, aby byl opravdu váš. A pak výstřel a Smetanova Vltava. Někdy to na mě působí opravdu silně, hlavně ve spojení s frenetickým potleskem. Jen letos na jaře jsem při půlmaratónu nadával, že Vltava z ampliónů už se dávno vlila do Labe, protéká Hamburkem a já stále stojím na startovní čáře. Tentokrát to ale bylo výrazně lepší a první kilometry jsem měl kolem 4:40.

To už se dostávám ke svému letošnímu cíli. V životní formě jsem dal 9 maratónů ,,za dvě a něco“, tedy těsně pod tři hodiny. Pak to s věkem šlo dolů, ale zase asi 10 let jsem se držel v tempu ,,4 a něco na kilometr“. Tedy maratón po 3:30. Loni mi to poprvé o pár minut nevyšlo.

Letos jsem koketoval s myšlenkou dát tenhle čas 3:29:59 ještě jednou naposled jako padesátník a taky jako dárek svým klukům. Ale odhad aktuální formy z výsledků Soudku a půlmaratónu byl proti. Chtěl jsem tedy co nejdéle držet kilometr ,,po pěti“ a ty poslední po šesti minutách tak,  abych se dostal pod 3:40. Což se mi až do 33. kilometru s přehledem dařilo. Pak to šlo už ztuha – asi nemusím popisovat, o čem je řeč. Ale pořád jsem měl časy kolem 5:30 na kilometr a teprve ukrajoval z náskoku, který jsem měl na čas 3:30. Sil nebylo moc, ale už jsem víceméně věděl, že pokud se nestane nic nečekaného, pod 3:40 to bude. Byl jsem zvědav, kdy mě předběhnou vodiči na 3:30. Nebylo to ani na mostě asi 6 kilometrů před cílem. Dokonce na 40. kilometru jsem byl ještě před nimi. V tunelu před cílem tam měl někdo ošklivě vypadající pád. Pořadatelé už k němu spěchali. Jen nedopadnout jako on!

Pak mě fotil Dlouhán, na toho jsem při výčtu známých výše zapomněl. Ale tam píšu o kladenských běžkyních a běžcích maratónu, Vláďa neběžel a navíc je z Roudnice, takže ho zmiňuji až teď.

Ale co bylo zajímavé: na 41. kilometru jsem měl na hodinkách něco okolo 3:24. Že bych to ještě zkusil? Sil už moc není, ale jsou tu mraky lidí, sanita sem nemůže. Když se mi udělá zle, ten kilometr za tři hodiny do časového limitu závodu dolezu třeba po čtyřech.

A tak to napálím. Napálit poslední kilometr maratónu neznamená běžet ho za 3:30, alespoň u mě ne. Ale když se bavíme o kilometru pod 5 minut, lze to ,,sprintem“ dát.

Před startem mluvil speaker též o tom, že spousta běžců se dostane třeba těsně pod 4 hodiny. A pak je díra. Že to prostě urvou vůlí.

A to se mi letos povedlo taky. Třeba naposled v životě. Ale stálo to za to.

Na diplomu mám ofiko čas od výstřelu 3:29:59. Neudělal jsem to schválně. Vyšlo to tak. Ale líp už to nešlo.

V cíli jsem si co nejrychleji vyzvedl věci. Dokonce jsem došel ze Staroměstského náměstí až na Václavské po svých bez jediné zastávky. To je výkon! (Teda já si chtěl sednout na chodník, ale bolelo mě koleno, tak jsem toho radši nechal). Sedl jsem na metro a na autobus, v Tescu Rozdělov koupil banány a kojeneckou vodu a ve 14:29 jsem byl doma. Ten čas vím přesně. Doma totiž všichni spali -  Markéta si s kluky v poledne zdřímla. A hned hlásila: Budeme mít nečekanou návštěvu, přijde v půl třetí. Kolik je teď hodin?   J

Takže popíšu to, čemu se odborně říká superkompenzace nebo víc po česku zotavení po výkonu. Rychlá koupel, pak nakrmit kluky a přikrmovat tátu. Přikrmování začalo čajem a vodou, pokračovalo banánem. Pak milá (a to teď nemyslím nijak ironicky, bylo to vážně fajn) návštěva. A teď (dopisuji v deset večer) už si dávám hermelín a celozrnné pečivo. Mezitím jsme ještě vykoupali a nakrmili kluky, Markéta s nimi byla venku. Maratónská medaile se klukům líbila. Je krásná a tak velká, že jsem jim při mazlení tím půl kilem kovu málem rozsekl hlavu. J

Péťo a Vojtíšku, už se těším, až budete větší a budete se batolit u startu těch našich pohárových závodů. Protože nemusí jít vždy o maratón, nemusí se běhat světové časy. Ale i horší či starší běžci mají své cíle, jejichž naplnění je krásné. A i když se to vždy nepodaří tak dokonale jako mně dnes, o jejich splnění se alespoň rveme.

A třeba i to je na běhu krásné.

                                                                                              Pavel Hop Kratina