Jdi na obsah Jdi na menu
 


MUM8/2015 finish

5. 7. 2015

MUM – sobota 4. 7. – den osmý etapa č. 6. Cimrmanova

Noc na dnešek kamarádům moc nezávidím. Bylo mi hrozně blbě – přehřátý organismus si vyžádal své, křeče do břicha, nohou a ramen + zimnice taková, že mi ráno Pavel říkal, že takové zvířecí zvuky ještě neslyšel. Ráno jsem se vzbudil asi v ½ 6 a hned jsem valil, protože křeče do břicha se ihned ozvaly.

Šel jsem za pořadatelským týmem, zda by mi povolili start dříve, abych nemusel s horečkou běžet v úplně největším parnu. Věděl jsem totiž, že když půjdu do 7 hodin, tak výzkum, do kterého jsem se zapojil, nezkazím.  Nejprve mi to nechtěli dovolit, a když jsem se zmínil Aleně Žákovské, že v horku asi nedokončím, tak mě přesunuli start z 9:40 na 7:50. Jsem rád, že mě kamarádi povzbudili, abych to alespoň zkusil a nezahodil námahu 6 dní. Měl jsem štěstí, že první kolo jsem běžel asi v  70% ve stínu. Dnes by se hodilo něco jako běžící stín, který by běžel s běžcem a chránil ho před sluníčkem :-)) Už v prvním kole mě předbíhali běžci, kteří startovali kousek za mnou. Na každé občerstvovačce, jsem nejdříve namáčel triko, co jsem měl na hlavě a také čepici. Prostě provizorní Sahara kit. Již od 12 km jsem měl opět parádní křeče. Měl jsem také lehké halucinace, když jsem zdravil běžce, který tam neběžel, nebo když jsem si říkal, teď doběhnu k těm modrým kytkám a on to byl keř. Druhé kolo byl očistec. Sluníčko zalilo dlouhé úseky trati. Před první občerstvovačkou mě předběhl Dan, který startoval v 11. Cestou na Rašov mě předběhl Pavík, kterému to dneska běželo úžasně lehce. Cestou do Kozárova mě předběhl Martin a tak mi „vrátil“ předběhnutí v 5. etapě :-) Na poslední občerstvovačce mě doběhla Jana. Všichni jsme si zazvonili na zvon do posledního 5km úseku a Jana jako kamzík valila lesním seběhem pro celkové 3 místo v MUMu. Poslední kilometry byly neskutečné. Šoural jsem se jako šnek, a asi se i motal, protože když mě předbíhali další a další běžci, tak se ptali, zda jsem OK. Když jsem viděl Lomnický kostel po více než 6 hodinách námahy, tak jsem se normálně rozbrečel. Raději jsem si nasadil tmavé brýle. Takové emoce jsem ještě při běhu nepoznal. V cíli byli všichni spokojení a krásně vysmátí. Pavel mi napustil lavor úplně ledové vody a tak jsem po vegetil s namočenými chodidly. Ben Pucholt říkal, že na mě musel Sokolík dávat pozor, protože jsme velkou část etapy společně běželi:-)))  Předávání cen bylo sice zdlouhavé, ale všichni žáci VI třídy byli za svou píli po celý týden odměněni. Vyhlašovalo se totiž 10 žen, které doběhli a 30 nejlepších mužů. Poté už jsme si dopřáli zasloužený raut a chystáme se jít posedět s těmi, co tady zůstávají do zítra. Každému doporučuji něco takového zkusit – mezinárodní účast, přátelští lidé, výborná organizace, a hlavně neskutečný rozměr běhu.      zapsal Petr Švanda