Rozběhnuto

13. LÁDA TLUSTÝ

     Jsou místa, kam se rádi vracíme, jsou lidé, které rádi potkáváme…

     Když jsem se v roce 2003 vydal po čtrnáctileté běžecké odmlce na Krušovický soudek,

tak jsem pak „měsíc nechodil“. Ale chytlo mě to, začal jsem pravidelně běhat a na další závod jsem se vydal na Křivoklát, tedy na Rakovnickou „15“. Až na pár vyjímek z triatlonových dob těch,

kteří u sportu zůstali, jsem nikoho ze startovního pole neznal.

Nad Městečkem mě dohnal jeden z běžců, prohlížím si ho a říkám si, ten bude starší než já, zkusím se ho držet. Při běhu jsme prohodili pár slov, říkal, že raději běží do kopce než ten seběh, to že prej je nápor na kolena. Udržel jsem se až do cíle, kde mi kamarádsky podal ruku a já to považoval za moc fajn, že se mi jako nováčka všímá zkušenej běžec. Překvapeně jsem  záhy z výsledků zjistil, že ten „zkušenej“ běžec je nejen opravdu o něco málo starší než já, ale o celých 21 let. Pak jak jsem se pomalu seznamoval s běžeckou partou jsem se dozvěděl, kde všude po světě byl na maratonech a že jich má – tehdy – 107. Mezitím další přidal a od té doby jsme se spolu také jen tak mimo závody párkrát proběhli. Je to dnes můj kamarád Láda Tlustý.

     Již drahně let začátkem února Láda Tlustý startuje další ročník svého závodu: Svatojánského běhu v Kladně – Dubí. Až poběžíte, všimněte si, že některé stromy a křoviny podél trasy jsou vyrostlejší a zelenější (i přes únorový vegetační klid) než ostatní. Je to tím, že Láda již více než čtvrt století doslova denně na této trase svými litry potu zavlažuje zdejší porosty. A když se před během víc napije, tak zavlažuje nejen potem.

      Běh je nazván podle kostelíka u hřbitůvku v lese, kolem

kterého tam i zpět probíháme a který je zasvěcen Svatému Janu Křtiteli. A protože Láda když neběhá, tak listuje v moudrých knihách a pak nás, kteří s ním občas máme tu čest vyběhnout (ahoj Franto) baví spoustou informací jak o přírodě kolem (zná názvy spousty kytek, stromů a keřů, motýlů a jiné havěti), tak o historii místa, o zajímavostech nemluvě. Tak nám ukáže, kde byla těžní věž dolu Ludmila (ještě dřevěná), že ta apsida vrapického kostelíku je zbytek původní románské stavby a také ví přesně, v kterých místech vědátoři hledali a našli žraločí zuby.     

     Místní karbonské vrstvy s uhelnými slojemi jsou většinou překryty usazeninami křídového moře z konce druhohor, z doby přibližně před 100 miliony let. Moře postupně zaplavilo naše území od severu. Usadily se jíly, pískovce a opuky. Tam, kde byly terénní vyvýšeniny, vznikly ostrovy a útesy. Na takových místech dnes nacházíme vápnité horniny s různými druhy zkamenělin. U Vrapic se mezi bloky tvrdého buližníku nahromadily drobné žraločí zuby.

     Tolik citace z knihy Karla Drábka: Naučné stezky a trasy (nakladatelství Dokořán, 2005). I na turistických mapách je lokalita označena zeleným čtverečkem a nápisem Žraločí zuby.

      Tak až upadnete (na ústa), nemusí být ty zuby, co uvidíte roztroušené kolem, vaše.

     Zdálo by se, že 27 let běhání, při roční kilometráži mezi 4 až 7

tisíci kilometry, zakládá sdostatek zkušeností. Není tomu ve všech případech tak.

     Ladislav Tlustý běhá od roku 1982, začal po čtyřicítce a teď mu sedmdesátka klepe na dveře  a podle svých slov neměl v podstatě žádnou významnou pauzu. Jenom nějakou maličkost s patou, ale to prý nestálo za řeč, zkrátka nohy pořád v zápřahu tréninku a závodů. Takže žádná ta „čerstvá“ namoženost, kdy jak se říká, co bolí to sílí. Znáte ten pocit svalů, které jsou namoženy po zátěži bez předchozího tréninku. S tím se potkáme, když začneme běhat z ničeho a pak po případné delší přestávce. Také se říká, že začínat znovu je horší než začínat poprvé…no nevím, jde to ztuha…, ale snad se přeci jen člověk vrací do schopnosti snášet zátěž rychleji, když má nějaký ten základ.

     Ale k Ládovi : kvůli patálii s okem od prosince do půlky února neběhal, pro něho po těch letech a minimálně 400 kilometrech měsíčně, to byla sakra změna. Fyzická i duševní, samozřejmě. No a teď, co začal zase ťapat k tomu svému Jánu, tak že prej ho bolí nohy… pro Ládu, běžce od přírody, novej pocit, nová zkušenost. Takže pro někoho, kdo má za sebou 117 maratonů, konečně taky něco nového – když už jej nohy nebolí po Jungfrau… těchto kultovních maratonů s cílem na švýcarském vrcholu má, jen tak mimochodem, jako již jeden z mála na světě, všech šestnáct dosavadních ročníků. Jungfrau je kopec, na kterém i otrlí maratonci brečí… dojetím.

Láda má několik životních lásek… vnuka, syna, manželku,

jezevčíka Čendu a Jungfrau…,i když to pořadí jsem vybral hala bala, možná by jej Láda opravil… (Alena se zasměje…)

     Také musím dodat, že Láda má na bolístky jednu metodu : to musíš rozběhat. Před měsícem mně ruplo v kříži, tři dny jsem se opravdu nemohl hnout a pak mi to pomalu odcházelo… (a doteď to není úplně ono). No a Láda na mě s tím svým: to chce rozběhat.

     Připadalo mi to jako taková ta běžecká latina, ale i přes bolest jsem zkusil dva tři kilometry pomalinku rozklusat a bál se, že se mi bolest v kříži zhorší…, ale kupodivu nezhoršila, naopak… trochu rozlámanosti ano, ale jako celek dobrý. Láda jistě taky asi vícekrát něco tu a tam rozběhával – a ví tudíž o čem mluví, no a teď mu tedy taky nezbude nic jiného, než ty svoje nohy zase nechat zvyknout na tu obvyklou porci zátěže. Takže jej prvně, tedy kromě toho když začínal, bolí nohy.

     Tak Ládo, já ti to přeju… užij si to, vždyť by to bylo strašně fádní, kdybys tu a tam nepoznal při běhání něco nového.