Rozběhnuto

EMIL ZÁTOPEK

Narozen 19.9. 1922, zemřel 21.11. 2000

Na 10 000 m neporažený v letech 1948 - 1954. Držitel 18 světových rekordů. Čtyřnásobný olympijský vítěz, z toho tři vítězství na jedné olympiádě v kombinaci závodů, které od té doby nikdo nenapodobil:

Olympiáda Londýn 1948, zlato na 10 km, stříbro na 5 km (ve 26 letech)

Olympiáda Helsinki 1952, zlato na 5 a 10 km a zlato v maratonu (v Helsinkách bylo Zátopkovi 30 let). Čas maratonu v Helsinkách 2:23:03,2 byl Olympijským rekordem, ne však v té době nejlepším časem, který držel Jim Peters.

Cituji z knihy Oty Pavla Cena Vítězství:

'Měl svůj plán, držet se nejzkušenějšího maratónce Angličana Jima Peterse. Nenechal nic náhodě, předem si ověřil, zda číslo sto osmdesát sedm je skutečně Peters. Zeptal se ho: "Are you Peters?" - "Yes. I am."'

Emil Zátopek byl mistrem Evropy v roce 1950 na 5 i 10 km, v roce 1954 na 10 km a 3. na mistrovství světa v roce 1954 na 5 km.

Pro generace běžců je Zátopek inspirací... a díky šťastné náhodě, že se setkaly dvě výjimečné osobnosti, a to Emil Zátopek a Ota Pavel, máme možnost přičichnout k maratónskému prožitku:

Emil si uvědomuje, jak je to strašlivě dlouhé. Od třiceti do pětatřiceti kilometrů byl každý kilometr přímo dálava, nyní od pětatřiceti je každý kilometr bez konce. Svaly od nezvyklých nárazů na silnici bolí, trhá to a řeže, jako by se mu odbourávala svalová tkání. Domníval se, že kdysi dávno už mu vypnul mozek, ale není to zřejmě pravda, nemůže běžet bezmyšlenkovitě, přestal by mít techniku, rytmus a tempo. Ocitá se v situaci, jakou běžný člověk neprožije; necítí už nohy a srdce mu buší ve spáncích. Jen zpola vnímá lidi kolem, stále jich přibývá. Běží dál v bolestech, hlava mu třeští. Utíká už podél olympijské vesnice, spatřuje v podvědomí tváře známých soupeřů, kteří tu stojí. Bleskne mu hlavou: To je Reiff! Ten, který na pět kilometrů vzdal. To je Mimoun! Ten, který vždy běhal jako mazaný lišák za ním. To je Pirie! Ten, který mu před několika dny řekl, že je vychytralá myš, protože při běhu dává na odiv svou svěžest mluvením, a to prý ničí soupeře. Tahle slova Emila strašlivě mrzela; povzbuzování na trati myslel vždycky v dobrém. Teď vidí jejich otevřená ústa; volají jeho jméno. V očích mají obdiv, ale i závist, a zárověň přání, aby zvítězil; jestliže opět vyhraje, jeho velikost znovu omluví jejich předešlé porážky. Běží dál v jakémsi transu; jednotlivé obličeje už nevnímá. Zahlédne ještě tváře fučíkovců, kteří zas něco skandují o udatném Emilkovi. Ale už nemá sílu, aby jim zamával (později mu to někteří fučíkovci do konce vyčtou: "Emilku, Emilku, ani jsi nám nezamával!"). Nemá sílu, aby se usmál; navíc ho rozčilí skandování o udatném Emilkovi; má všeho udatenství až po krk; polohlasně mumlá: "Polibte mi prdel!"

Helsinki už nemohou být daleko; zástupy narůstají. Pořadatelé na něho z auta volají, že soupeři jsou daleko, nebere to na vědomí, pro něho nastane konec, až proběhne cílem. Mezi diváky vede už jen mezera, kterou běží. Povzbuzují ho; jenže to, co by mělo pomáhat, ho ubíjí. Nikdy neběžel uprostřed mohutných špalírů; není na to zvyklý; nikdy tak hlasitě nevolali a on nikdy necítil tak velikou únavu při závodě; nikdy ho tak nebolela hlava jako tentokrát. Chtěl by křičet: "Lidi, prosím vás, neřvete na mě!" Ale nemůže; nemá sílu; a také by to nemělo cenu. Může jen odevzdaně běžet. Myslí na to, jak by bylo krásné ubíhat v lesním tichu, v němž často trénoval. Ale není to možné; musí draze zaplatit za dnešek a musí prožít běh maratónce se vším dobrým i špatným. Naběhal přece v tréninku za den ještě víc, ale nikdy nebyl tak zatížen vědomím vedoucího běžce, soupeři, diváky, silnicí.

Konečně spatří věž olympijského stadiónu; polije ho rázem blaho. Ale ještě jednou ho vyzkouší osud, zda má právo stát se olympijským vítězem v maratónu. Předloží mu takový stometrový kopeček. Zprvu ho napadne, že nahoru nevyběhne, bude muset lézt dál po čtyřech. Bleskurychle to zamítne; nejraději by ten kopeček vyšel. Ale to by ho dostihli. Musí běžet! Sune nohy nahoru, jde to těžce, ale jde to. Nahoře si odfrkne a zajásá: "Hurrrá, je to za mnou! To je krásné! Teď dolů a do cíle!"

Vpadne na olympijský stadión. Lidé věděli ze zpráv, že vede, a přesto vyheknou překvapením. Je to on!

Běží už po měkoučké dráze, už věří, že doběhne a že ho nikdo nedohoní. V cíli se usměje, což zmýlí tisíce lidí, že doběhl svěží. V podstatě toho má dost; nohy navyklé celé hodiny na jednotvárný, nepřetržitý běh odmítají příkaz zastavit. Odplivne si nad tou dřinou a je rád, že nemusí už nikam běžet. Teprve po chvíli vnímá pocit štěstí nad vítězstvím.

ABEBE BIKILA

Narozen 7.8. 1932 v malé etiopské vesnici. Při 176 cm vážil v době vrcholné kariéry 58 kg. V roce 1960 vyhrál olympijský maraton v Římě v čase 2:15:16,2. V souvislosti s jeho vítězstvím se obvykle zmiňuje, že běžel bos. Je to výjimečné, je to zajímavé. Kdyby skončil v hloubi startovního pole, nebyl by tento "romantický" akcent tak silný ... ani jsem nenašel informaci, že nikdo jiný bos neběžel. Na fotografii ze závodu však tmavý bosý běžec působí opravdu jako bílá vrána. Samozřejmě se závodu zúčastnili běžci všech možných národností a barev pleti z chudých i bohatých částí světa. Podle vyjádření Bikilova trenéra Onni Niskanena (mimochodem švédského původu):

"Běhá bos, protože takto je jeho styl mnohem pružnější a přirozenější. Tretry si bere jenom tehdy, když by se mohl na podkladu zranit, ovšem jeho krok potom ztrácí uvolněnost. Ostatně běhat bos mu nevadí, on je zvyklý takhle trénovat a jeho kůže na chodidlech je několik milimetrů tlustá a tvrdá, takže necítí žádné nepohodlí, právě naopak. Trénuje davkrát denně. Brzy ráno a v podvečer. Střídá běh na dráze, zpravidla patnáctistovku, s vytrvalostním během po venkově. Okolí Addis - Abeby, kde Abebe bydlí, je velmi vhodné k tréninku, neboť tu jsou nejrůznější terény. Je to hornatý kraj a můj žák často vybíhá sousední kopce plnou rychlostí. Jeho srdeční činnost je neuvěřitelná: v klidu má 45 tepů za minutu. Také se hodně věnuje cvičení a posiluje."

Sám Bikila po závodě Římě řekl:

"Před závodem mi trenér říkal, že mám šanci a že si hlavně musím hlídat Rusy a Rhadiho, ale že se nemám drát kupředu před třicátým kilometrem. Běžel jsem si svým tempem. Kdyby byl závod na počátku pomalejší, šel bych do čela dřív, ale nebylo to třeba. Na konci jsem zrychlil, kdy jsem sám chtěl, a ještě jsem měl rezervu."

Za připomenutí stojí, že trenér Niskanen s Bikilou začal pracovat čtyři roky před římskou olympiádou, kdy Bikilovi bylo "už" 24 let. Pro osmadvacetiletého Bikilu byl olympijský závod první velkou akcí v jeho životě a byl jeho teprve třetí maraton. Slovy jeho trenéra:

"je Abebovou idální tratí 25 km, ovšem rozsah začíná už na 5000 m, které dokázal zaběhnout za 14:36. Na 10 000 m nedosáhl závratných oficiálních výkonů, ale jsem si jist, že by tuto trať dokázal zdolat pod dvacet devět minut. Bude jistě potřebovat více závodů, aby získal zkušenosti a poznal vlastní možnosti, o nichž se myslím nedá pochybovat. Jsem si jist, že za dobrých běžeckých podmínek ve výškách blížících se hladině moře je již teď schopen překonat hodinový rekord Emila Zátopka. A jen, co k tomu dostane příležitost, určitě zaútočí."

V době tohoto kometáře jeho trenér netušil, že za čtyři roky na olympiádě v Tokiu (1964) Abebe Bikila svůj triumf v maratonu zopakuje, a to ve svých 32 letech, a tentokrát již ne bos.

Známý (a významný) český maratonec a ultramaratonec Miloš Škorpil ve svém literárněumělecky laděném článku uveřejněném v časopise Běžecký svět (9) zaznamenává, že s přestávkami před závody, s osobním laděním formy a se snižováním dávek byla průměrná Bikilova kilometráž 900 km měsíčně. Zdá se to hodně, ale snad ultramaratonec ví, o čem mluví, a věří svým zdrojům.

Tak jako v mnoha výjimečných situacích historie - a nejen sportovní, tak i v Bikilově osudu se objevují náhody. Tou první je vlastní Bikilova nominace na olympiádu. Jistě ne náhodou vyhrál etiopský kvalifikační závod, ale stojí za zmínku, že tehdejší etiopský favorit Biraton, u kterého se nominace na olympiádu očekávala, prý podcenil přípravu na kvalifikační závod, který pro křeče vzdal. Je samozřejmě možné, a vzhledem k olympijskému výkonu i pravděpodobné, že by Bikila nominaci vítězstvím v etiopské kvalifikaci získal i při účasti svého kokurnta v plné síle.

Další, tentokrát velmi bolestivou náhodou, byla Bikilova dopravní nehoda, při které ve snaze zabránit srážce s protijedoucím autem sjel ze silnice a skončil na dně rokle, kde byl objeven až po několika hodinách, protože protijedoucí řidič ujel. Po nehodě, která se udála v březnu roku 1969, tedy necelý rok po jeho olympijské účasti v Mexiku 1968, zůstal Bikila ochrnutý. Jen částečně hýbal rukama a obličejovými svaly a až do své smrti v roce 1973 zůstal na invalidním vozíku. Zemřel čtyři roky po nehodě, ve svých jednačtyřiceti letech, na mozkovou mrtvici.

Zakončeme však povídíní o Abebe Bikilovi vzpomenutím jeho druhého vítězství v olympijském maratonském závodě, kdy v roce 1964 v Tokiu obhájil zlato z Říma. Tentokrát v čase 2:12:11,2, tedy o 3:5,0 lepším než před čtyřmi roky. Bikila odjel s ambicemi i na svou třetí olympiádu v roce 1968 do Mexika. Tam však ze závodu po 17 kilometrech odstoupil pro bolest vyvolanou zlomenou zánártní kůstkou. Závod vyhrál jeho etiopský nástupce Mamo Wolbe.

Bikila je prvním olympijským vítězem, který zlato obhájil. To se po něm podařilo v letech 1976 a 1980 Waldemaru Cierpinskému z NDR.

OLYMPIJŠTÍ VÍTĚZOVÉ

NEJLEPŠÍ SVĚTOVÉ VÝKONY V MARATÓNU - MUŽI

NEJLEPŠ Í SVĚTOVÉ VÝKONY V MARATÓNU - ŽENY