Rozběhnuto

Běžecký trénink – kořeny a východiska

Tu a tam se potkáme s úvahami o běhání či neběhání našich pradávných předků. Můžeme se jen dohadovat, zda při „přesunech“ po široširých stepích chodili či občas trochu popoběhli, zda zrychlili když honili mamuta ( nebo on je?). Ti, co stačili doběhnout pod ochranu ohně před šavlozubým tygrem byli jistě dobrými sprintery. Umím si představit, jak se ve chvilkách sytosti a asi vzácné bezstarostnosti kluci doby kamenné proháněli před jeskyněmi a možná víc posunky než slovy se špičkovali...hele, kdo bude u támhletoho stromu dřív? Nemohu se pouštět do exkurze po běžecké historii, protože nejsem fundován. Netuším, zda jsou nějaké záznamy či informace o přípravě závodníků soutěžících na Olympiádách Starého Řecka. Ale vyčetl jsem v „ neodborné“ literatuře, že řecké legie zvládaly pochody na vzdálenost 50 kilometrů denně - a to v plné zbroji. S uznáním se díváme na více či méně doložené zprávy o výkonech běžeckých poslů dávných dob v čele s pramaratoncem Feidippidem, který podle asi velmi přibásněné pověsti doběhl z Marathonu do Athén, aby po slovech : zvítězili jsme, padl mrtev k zemi.Bez historických znalostí, laicky se mi zdá, že v minulosti se spíš sportovalo a zápolilo především se zbraní v ruce a častěji než o čest a slávu šlo o život. Z pohledu historie lidstva se závodí v Coubertinovském duchu tak krátce, že to snad ani nestojí za řeč. Ale od počátku této „krátké“ doby sportovci přemýšlí, co a jak udělat pro to, aby byli rychlejší, silnější či tak nějak vůbec šikovnější a tedy úspěšnější, než jejich soupeři. Každá „ pořádná“ knížka o běhání obsahuje kapitolu o historii tréninkových systémů (od intervalů, přes opakování po fartlek), historii tzv. běžeckých škol ( Německá...Britská...Australská – Arthur Lydiard) a kapitoly věnované současným poznatkům „ a trendům“, kde se používají výrazy jako aerobně anaerobní vytrvalost, maximální spotřeba kyslíku, laktát... což jsem vybral ty známější.Ve svém hledání způsobů a možností jak zlepšit své běžecké výkony jsem „znovuobjevil“ již v roce 1947 publikované tréninkové metody a názory na přístup k tréninku, které mi ve své podstatě připadají nejen nepřekonané, ale možná přímo nepřekonatelné. Vzhledem k době svého zveřejnění je možné a dokonce pravděpodobné, že se s nimi seznámil i Emil Zátopek.

Abych déle nenapínal... autorem v dalším textu představených tréninkových tezí je Ondřej Sekora, který je vtělil do svého dílka „Ferda cvičí mraveniště“. Zájemce o komplexní pohled na Sekorovy metody je nutné odkázat na uvedenou knížku jako takovou. Jen pro navnadění a jako ilustraci nadčasovosti si dovolím několik citátů, které netřeba příliš komentovat.„Při každém třetím kroku zvedneme koleno vysoko nahoru. Pozor, ráz, dva, tři, ráz dva, tři...
...Jen ten, kdo si zvykne při běhu vysoko zvedat kolena, se naučí dělat při běhu nejdelší kroky.
...Hoši cvičili a za chvíli poznali, že se stávají lehčími, a už se všem chtělo utíkat“ (dnes tomu říkáme abeceda a technika běhu)„Hoši, zítra budeme cvičit starty. Najednou by toho bylo moc. Nyní si trochu volně zaběháme, abychom cvičili pružnost a radost z pohybu. Tak všichni za mnou! Kdo by to byl řekl, že i tohle se cvičí? zašeptali Ferda s Pytlíkem. Hoši se rozběhli volným, dlouhým klusem po dráze. Docela pomalu. Pěkně, pravidelně dýchali. Ráz, dva, tři, čtyři, a čtyři kroky vdech do sebe, ráz, dva, tři, čtyři, na čtyři kroky výdech. Kolena zvedali dost vysoko.
Po chvíli zavolal Slavíček: Teď! a závodníci vyrazili do prudkého běhu s větrem o závod. Ale jen malý kousíček, asi jen dvacet metrů, a už zase Slavíček zavolal: Pomalu! Zvolnili, beze spěchu, pěkně dýchali. Teď! vyběhli znovu prudce, a zase pomalu! Rychle běželi vždy jen malý kousíček, pomalu delší.“Tedy aby to pro čtenáře bylo pochopitelné dodávám, že Ferda maravenec a brouk Pytlík se byli podívat jak trénují lidé a následně získané poznatky přenesli mezi mravence. Další úryvek z knížky je zasazen do období, kdy mraveniště přečkalo zimu:Ferdovo mraveniště se už otevřelo, ale to sportovní nadšení z loňského roku bys u nich marně hledal. Mravenci vůbec nezávodili. Jen tu a tam vyběhly ze dveří menší skupinky mravenců lehkým během do polí a do lesů. Ani je nenapadlo běžet stylově. Utíkali si jen tak docela obyčejně. Lehce a bez námahy... Ferda zakázal na celý měsíc všechno závodění... Ferdovo mraveniště se dalo do pravého jarního cvičení, tak jak se to má dělat. (nejde o nic jiného než o přechodnou či přípravnou fázi v rámci ročního cyklu, že) .A na závěr si nemohu odpustit citovat pana Sekoru ústy brouka Pytlíka: „Budete-li ohýbat nohy jako Nurmi, nepomůže sportovnímu mraveništi ani celá armáda trenérů.“ (poznámka: sportovní mraveniště soupeřilo s Ferdovým mraveništěm)A na úplný závěr... opět bez zbytečného komentáře:„Z toho si nesmíte nic dělat. My sportovci si spolu pozápasíme, někdo to vždycky prohrát musí, a pak jsme nejlepší přátelé. Tomu se říká sportovní duch. Pojďte se mnou, my máme své mraveniště pod tribunou!
Jak jsou tihle mravenci šťastni, že žijí mezi stálým cvičením! vzdychal Ferda, když se ukládal ke spánku.
Pytlík si jen třel nos. Před chvílí mu do něj vletěl míč mravenců, kteří hráli ještě na chodbách mraveniště kopanou. Ale Pytlík se nezlobil. Nesmím se zlobit. Sportovec se nesmí zlobit, ani když dostane do nosu. Tomu se říká sportovní duch.“

Napsal a hlavně opsal Miloš Kmuníček