Běhání s Keňany
Knížka Běhání s Keňany
(Autor Adharanand Finn, reportér Runner´s World, Mladá Fronta 2012, ISBN: 978-80-204-2778-6)
Mám nějaké nutkání po přečtení knížky se na „naše“ webovky ke knížce vyjádřit.
Základní pocit, který z knížky mám, je pocit lehce rozporuplný. Skoro vše nasvědčuje tomu, že co je psáno, to je dáno, tedy že to co autor popisuje, se událo právě tak, jak to popisuje, přesněji řečeno nejen událo, ale průběžně děje v současnosti. Říkám skoro a to skoro v dalším osvětlím, tedy proč myslím, že nějaké otazníky tu jsou.
V krátkosti o co jde pro ty, kteří knížku ještě nečetli: Anglický sportovní novinář díky svému řekněme „bohémskému“ založení, vezme svoji stejně naladěnou ženu s jejich dvěma dětmi věku předškolního, a vyrazí na několik měsíců bydlet do jednoho (asi) z hlavních center keňské běžecké komunity – neřku-li do centra nejcentrovatějšího (Iten). Sám trochu běhá a v rámci svého novinaření chce popsat, co a jak je s těmi Keňany, že jim to tak běhá. Takže jednou z charakteristik knížky by mohlo být označení „cestopis“. Mimochodem, uchopením tématu tím pobytem mimo, z našeho pohledu obvyklou „civilizaci“, jde marketingově o značně silný kalibr a komerční úspěch knížky jako takové odhaduji značný. Tomu odpovídá i rychlost vydání v českém překladu – vždyť jde o popis zážitků asi jen rok starých, jména běžců, s kterými se autor setkává, se aktuálně objevují ve výsledcích závodů dnešních dnů.
Cílem této „jakoby recenze“ není přinést stručný obsah knížky, ale podělit se se čtenáři webovek Rozběhnuto o otázky, které alespoň v mém chápání knížka vyvolala. Autor sám jako hlavní motiv své „akce“ označuje snahu přijít na to (nebo alespoň se pokusit), v čem to je, že to Keňanům tak dobře běhá. Statistika třeba o počtu Kěňanů v první stovce maratonských časů celkově i třeba v každém z posledních let, hovoří jasně. V knížce jsou, řekl bych, vyváženě probrány jednotlivé body úvah na toto téma, příkladmo: morfologie v souvislosti s historickým způsobem života a stravou, nadmořská výška té jedné „zaslíbené „ oblasti (Velká příkopová propadlina), obývané etnikem, které mezi ostatními běžecky vyčnívá…tím jak děti od útlého věku běhají do školy a zpět,… sociální aspekt motivace domoci se prostřednictvím běhání k penězům, životní rytmus běžců, kteří kromě běhu nic nedělají a jen odpočívají…úvaha o technice běhu vycházející z běhání naboso ( zde musím rád podotknout, že to s propagací bosoběhu , na rozdíl od některých jiných, nepřehání)…zkrátka z mnoha pohledů poměrně komplexní přístup na to jak a proč, kromě jedné základní oblasti, kterou je vlastní trénink. V knížce úplně absentuje jakýkoliv příklad toho, čemu říkáme skladba tréninkových jednotek a jejich řazení a není zde žádná informace o naběhaných objemech a intenzitách. Samozřejmě se dozvídáme, že ráno se jde běhat, autor se tu a tam nějakého výběhu ve skupině zúčastní, jak ale mají Keňani vystavěn třeba týden či delší období, o tom nic nezaznamenává. Koneckonců se nic nedozvíme ani o vlastní přípravě autora na plánovaný „místní“ maraton, kterým knížka jakoby vrcholí, minimálně končí. Shrneme-li autorův běžecký vývoj, dozvídáme se pouze, že zpočátku se pral s tím, jakým tempem na danou vzdálenost běží skupinka ke které se přidal, no a jak měsíce pokročily, tak se autorova běžecká výkonnost zlepšovala. Ale nevíme, jak často chodil běhat, nepřímo lze usuzovat, že tak obden a neříká, kolik toho ani jen přibližně třeba za měsíc naběhal, jestli sto, tři sta či více kilometrů. Že to bere jen jako hobby přístup je zřejmé i když ve finále svižné, protože po té kůře pobytu v Keni se, jak píše, dostává na desítce pod 36 minut (pokud si to dobře pamatuji) a na maratonu pod 3 hodiny. To ve věku někde mezi třicítkou a čtyřicítkou. To jsou ovšem jedny z mála exaktních údajů, z kterých lze dovozovat, na jaké úrovni se pohybujeme očima autora. Vedle toho se jde občas proběhnout s běžci zvučných jmen a časů, dejme tomu i s maratonem pod 2:10, což je výkonnost o něčem jiném a kde by bylo na místě poodhalit, co a jak běhají, kromě dejme tomu pomalého regeneračního výklusu, kterému i hobík stačí.
Jistě je třeba dívat se na knížku jako na literaturu určenou marketingově širokému okruhu čtenářstva. Jinak se píše diplomová práce na Fakultě tělesné výchovy a sportu Karlovy University. Nicméně alespoň mě zaráží a výše zmíněné otazníky vyvolává to, co v knížce z pohledu aktivního běžce není – tedy třeba jen obecné představení tréninku jako takového, tedy kolik a jak rychle toho rychlíci naběhají. Je možné uvažovat, že otázka tréninku nebyla ve středu zájmu autora, protože to není nic specifického z pohledu daného etnika, odlišnost oproti zbytku světa bude v něčem jiném, to jistě, ale je s podivem, že ani náznakem není v knížce nic z tréninkové kuchyně uvedeno. Pro čtenáře neběžce to asi nechybí, ale běžce to zkrátka zajímá a autor se jako běžec – hobík prezentuje…no tak proč ho – zjednodušeně řečeno - nezajímá, kolik ten či onen běhá měsíčně a jak často zařazuje „úseky“ či vícefázový trénink.
Nesporně knížka patří do mozaiky nijak širokého spektra „běžecké“ literatury, jejíž je dle mého soudu zajímavým a z mnoha ohledů hezkým počinem, ovšem s uvedeným otazníkem, proč zde není zmíněna skladba tréninku. Alespoň pro ilustaraci.
