Rozběhnuto

SPORTOVNÍ ÚRAZY A POŠKOZENÍ

Vznik sportovních úrazů a poškození, jejich prevence a nakonec i terapie jsou vzájemně propojeny. Jedná se o tři základní kategorie poškození zdraví:

1. úraz
2. mikrotrauma
3. chronické poškození

ÚRAZ

Charakteristika sportovních úrazů.

Tělo je během života vystaveno rozličným typům zátěže. Nepřesahuje-li zátěž hranici tolerance jednotlivých stavebních komponent organismu, je organismus schopen ji kompenzovat. Tato forma vyrovnání se se zátěží je vlastně adaptací. Je-li však tato hranice překročena, nastane dekompenzace, tj. selžou kompenzační mechanismy. Vzniká kritický stav – selhání adaptace. Nastane narušení nebo poranění struktury či funkce. Většina sportovních úrazů je proto důsledkem selhání adaptace.

Poranění z nadměrné zátěže

• svaly nebyly dostatečně „zahřáty“,
• svaly překročily hranici fyziologické výkonnosti (počátek patologické únavy)
• nastala svalová nerovnováha (disbalance).

Uvedené faktory mohou způsobit nekoordinovanou svalovou kontrakci a vést až k tržnému poranění.

Všeobecné faktory

Hmotnost. Čím těžší je osoba, tím obtížněji se bude adaptovat, zejména jestliže je vyšší hmotnost následkem obezity. Při pohybu musí vynaložit více síly než člověk průměrné hmotnosti.

Věk. Čím starší je dospělý sportovec, tím obtížnější bude jeho adaptace. Je to většinou důsledek progresivní rigidity (ztuhlosti) tkání, ale i změny funkční výkonnosti tkání. Např. šlachy se stávají méně pružnými. Poranění z chronického přetížení jsou u aktivních sportovců mnohem běžnější po dosažení věku 40let. V tomto věku se biologická výkonnost tkání pohybového systému výrazně snižuje a tím se naopak zvyšuje náchylnost k poranění i poškození.

Místní faktory Strukturální abnormality činí adaptaci každého systému obtížnější. Ve vytrvalostních aktivitách, kde může být část těla zatížena 1000krát během krátkého časového úseku, mohou dokonce i malé anatomické odchylky způsobit problémy. Např. u běžců na dlouhé trati se tak mohou manifestovat odchylky jakékoliv části dolních končetin nebo páteře.

Poranění typická pro běžce

K častým poraněním patří natržení dvouhlavého a poloblanitého stehenního svalu v dolní třetině.

Natržením či úplným porušením šlachy trojhlavého svalu bérce (Achillovy šlachy) často trpí sprinteři. Šlacha se snadno porušuje při startu nebo při náhle prodlouženém kroku (přeskok, podklouznutí apod). Byly popsány i případy, kdy došlo k natržení či ruptuře šlachy bez zjevného prudkého napětí. Nejvíce se s těmito poraněními potýkají starší sportovci, kteří po ukončení aktivní činnosti a následné přestávce opět začali sportovat. Podobně se zraní i sportovci, kteří přerušily trénink na delší dobu při onemocnění či dovolené nebo které vyřadilo z tréninku větší pracovní zatížení.

Natržení trojhlavého lýtkového svalu v místě přechodu masité části do šlachové není také vzácné. Mechanismus vzniku je podobný jako u poranění šlachy Achillovy.

Natržení čtyřhlavého stehenního svalu patří mezi vzácnější poranění běžců. Nastane, jestliže se při podklouznutí a padání dopředu postižený snaží pád vyrovnat. Většinou se běžci takto zraní při doplňkových sportech a nekoordinovaných pohybech.

Vytrvalci a mílaři často trpí záněty tkání v okolí šlachy. Vyvolává je dlouhotrvající přetížení a objevují se zejména v oblasti Achillovy šlachy a předního bércového svalu. Provokujícím činitelem je chlad, nevhodná obuv a trénink na tvrdé podložce, zvláště v přípravném období (v zimě přechod na silniční běhy či do tělocvičen). Podobné příčiny a příznaky má i častý zánět tíhového váčku umístěného v místě úponu Achillovy šlachy. Léčení je téměř totožné. Obě tyto choroby, „bolesti Achilovek“, patří mezi nejúpornější obtíže atletů.

Svalová křeč je častá příhoda, vyvolaná nedostatečným krevním zásobením pracujícího svalu nebo poruchou v odplavování katabolitů svalového metabolismu ovlivněného svalovou prací. Svalová křeč je tedy prudký stah svalstva. Je ochrannou reakcí před dalším možným poškozením. Křeč vyvolává vždy nedostatek v krevním oběhu a podporuje ji chlad, únava, poruchy výživy či jiné snížení funkční zdatnosti organismu.

Zlomenina z únavy, zlomenina druhé nebo třetí kůstky záprstní je typické poranění z místního přetížení. Bylo pozorováno u chodců vytrvalců a u maratónských běžců.

MIKROTRAUMATA

Mikrotraumata řadíme mezi drobná poranění, která jsou charakterizována minimálním ovlivněním výkonnosti a relativně malými subjektivními příznaky. Vyskytují se poměrně často při intenzivnější pohybové činnosti. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že postižený je často nepozoruje a pokračuje v plném tělesném zatížení. V postižené tkáni vznikají místní změny, typické zejména ve svalech (drobná krvácení a ruptury svalových vláken). Činnost postižených svalů musí nahrazovat jiní agonisté (agonista = sval, který pohyb provádí), ale zároveň se mění i funkce antagonistů (antagonisté = skupiny svalů, které se účastní téhož pohybu, působí však přitom opačným směrem). Vznikají tak předpoklady ke svalovým dysbalancím a celkové funkční poruše, jejímž výsledkem je bolest a hlavně pak snížení výkonnosti. Další změny se mohou projevit na kostech i kloubech.

Pro vznik mikrotraumat jsou důležité tyto faktory:

• lokální adaptace – pohybová činnost a sportovní trénink vyžadují připravenost organismu jako celku a také jeho jednotlivých systémů (adaptace pohybového systému musí vycházet ze zásady postupného narůstání kvality i kvantity tréninku jak v celoročním cyklu, tak i ve cvičební jednotce),
• trvalé přetěžování, které vzniká při opakovaném zatížení nad práh maximálního pracovního výkonu-vnitřní mikrotraumatizace tkání,
• zevní násilí mírné intenzity, které vyvolá drobné poranění.

Uvedené příznaky většinou nezpůsobují aktuální snížení výkonnosti a nejsou často ani bolestivé. Mnohdy o nich sportovec vůbec neví. Kumulace mikrotraumat různého původu vede po delší době vedle maladaptačních mechanismů i k chronickým poškozením. K tomu, aby mikrotraumata nezanechala dlouhodobé škody, a tedy ani nedala podmínky ke vzniku chronických poškození, je třeba preventivní působení.

Vychází ze zásad, které snižují riziko vzniku mikrotraumat:

• zařazovat kompenzační cvičení, aby se záměrně předcházelo vzniku svalových dysbalancí
• kvalitativně i kvantitativně zvyšovat náročnost jak v tréninku, zejména důsledně dodržovat zásadu dostatečného rozcvičení
• předehřátí organismu,
• aktivně vyhledávat a důsledně léčit a doléčit všechna mikrotraumata,
• správně zařazovat dostatečně dlouhou odpočinkovou fázi po každé tělesné zátěži a využívat různých metod pro odstraňování únavy (zejména vodoléčby, masáží apod.).

CHRONICKÁ POŠKOZENÍ

Typické pro ně je plíživý nástup a střídání intenzity obtíží, které s věkem narůstají.

Za patogenetické příčiny můžeme považovat:

• opotřebení přemírou přiměřené, tj. fyziologické zátěže v době nástupu obtíží,
• nadměrnou zátěž opakovanou při extrémních sportovních výkonech nebo zátěž, která přesahuje aktuální možnosti organismu,
• opakované úrazy zejména v oblasti kloubů, a hlavně následky jejich nedůsledného léčení, zvláště opomenutí zásady dlouhodobé fixace poraněných kloubů (tzv. rozbíhávání kloubních distorzí),
• opakovaná mikrotraumata.

Prevence chronických poškození zcela jednoznačně vyplývá z těchto zásad:

• tělesný výkon musí odpovídat aktuální kapacitě organismu,
• důsledně léčit a doléčit všechny patologické stavy,
• zařazovat kompenzační cvičení a doplňkové sporty jako nedílnou součást tréninkového procesu.

(Použitá literatura: Ivan Dylevský, Jan Kálal, Pavel Kolář: Pohybový systém a zátěž, GRADA Publishing 1997)