Rozběhnuto

Mezi kapitoly věnované přípravě na maraton, tedy „Tréninku“, jsem zařadil i část věnovanou psychické přípravě - a vlastně nevím úplně přesně proč. Asi jsem nějak cítil, že to, co si myslím, že je „psychika“, u maratonu - zejména po třicátém kilometru - nabývá významu, rozměru či polohy, kde je co komentovat. Ale zrovna příprava - dlouhé běhy jsou jistě tou přípravou... zásadně však si dovolím tvrdit, že každý běžec blížící se ve svižném tempu ke čtyřicátému kilometru musí být tak trochu „magor“, ale my běžci víme, že je to „krásný magor“ a právě ten pocit blížícího se překonání dobrovolně podstupovaných útrap je tím, co tyto útrapy překonává a co se tomu, kdo to nezažil, těžko vysvětluje a vlastně se to úplně vysvětlit nedá - a proč se o to koneckonců snažit, že. Otázku, proč běháš, nebo co tě na tom baví, láká, co ti to přináší, nepovažuji za takovou, která by stála za odpověď. Dobře vím, že moji kamarádi běžci, se kterými se potkáváme na závodech a kteří naběhají ne desítky, ale stovky kilometrů měsíčně, tuto otázku neřeší, nikomu nevysvětlují, ale co je fakt, že když nemůžou, tak jim běh zatraceně chybí. Jistě je nádherné vyběhnout lesem ve sluncem zalitém ránu na místo s pěkným výhledem a klusat v příjemném tempu za zpěvu ptáků, stejně však svým způsobem rádi vyběhneme při dešti do čvachtanice... Jsou tací, co to zkusí a nechají toho, a jiní, co neběhají jen proto, že jim zdravotní problémy nedovolí... a strašně těžce to nesou. Na otázku, zda bych mohlběh pro jeho zdravotní aspekty či z pohledu životního stylu každému doporučit, bych odpověděl široké vážené veřejnosti: „Ani ne, ať si každý trhne nohou a dělá si, co chce, jestli nás, co běháme, je málo či hodně... vždyť je to jedno. Doporučujeme vyzkoušet a stejně s námi zůstanou ti, kteří... no a proč to za každou cenu definovat...“

V Nedávno vydané knize ULTRAMARATONEC - zpověď nočního běžce, kterým je Američan řeckého původu Dean Karnazes, autor - bežec sice krouží kolem otázky: proč běhám?, ale vlastně tato teze vyznívá v odpověď, že nejlépe je nepojmenovávat a pokusit se vycítit „to něco“ mezi řádky.

Stejně tak je možné vnímat lásku k několikahodinovému vytrvalostnímu mučení z popisu tréninku Lance Armstronga v již zde zmíněné knize Každá vteřina se počítá:

Bylo bouřlivé počasí a já jsem jel přesně stejnou trasou, která nás pak čekala, jen bez diváků a sám, pouze s Johanem v doprovodném autě. Dorazil jsem k úpatí Hautacamu a začal šlapat do pedálů a propracovávat se nahoru. Po cestě jsem studoval trať a snažil se vymyslet, kde bych mohl zaútočit a kde si budu muset dávat pozor. Byl jsem celý mokrý od sněhu a vlhké břečky a můj dech se srážel do bílé páry.

Asi po hodině jsem dorazil na vrchol. Johan zastavil a vystrčil hlavu z okénka. „Okay, dobrý. Pojď si dát do auta horký čaj,“ řekl. Váhal jsem nebyl jsem spokojený s tím, jak jsem jel.

„Nepochopil jsem to,“ řekl jsem.

„Co tím myslíš, žes to nepochopil?“

Hora může být dost komplikovaná záležitost. Neměll jsem pocit, že teď znám Hautacam. Sice jsem tam vyjel, ale pořád jsem s jistotou nevěděl, jak se tam dostat co nejlíp. Na konci náročného stoupání jsem chtěl mít pocit, že znám ten kopec natolik dobře, aby mi to k něčemu bylo.

„Myslím, že ho dost neznám,“ řekl jsem. „Není to můj kamarád.“

„Co máš zas za problém?“ ptal se mě. „Zvládnul's to, tak pojď.“

„Musíme se vrátit a projet to znovu.“

Dostat se nahoru trvalo hodinu, cesta dolů zabrala asi třicet minut. A pak jsem jel znovu, zase další hodinu. Tentokrát, když jsem na konci dne ve strašném lijáku dokončil stoupání, cítil jsem, že jsem tu hodinu zvládl. Johan na mě čekal s plášťenkou. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě viděl.“ řekl. „Dobře. Tak už pojeďme domů.“

Ten večer jsem poslal výsledky měření tělesných funkcí svému trenéru Chrisu Carmichaelovi. Po každém tréninku jsem studoval data z malého počítače, který jsem měl připevněný na kole a který měřil můj výkon, sílu, kadenci a srdeční pulz. Díky těm číslům jsem mohl zjistit, na kterém místě je pro mě stoupání nejobtížnější a na kterém nejsnazší. Měl jsem ve zvyku e-mailovat údje Chrisovi, aby je okomentoval.

Ten večer Chris otevřel soubor, který jsem mu poslal, a zkoumal čísla. Druhý den rábo volal. „Byl to asi náročný den, sedm hodin v psím počasí, ale byl jsi pořád při síle,“ pochválil mě. „Ale jedna věc se mi nezdá. Soubor asi obsahuje chyby, protože ta čísla jsou trochu divná.“

„Jak divná?“ ptal jsem se ho.

„Jsou tam dvakrát.“ odpověděl.

„To je v pořádku.“

„Tys to stoupání dělal dvakrát?“

„Jo.“

Chris se na chvíli odmlčel.

„Seš magor,“ pronesl.

Na jiném místě v téže knize Lance Armstrong vzpomíná na vývoj závodníka Floyda Landise:

To kvůli dešti vypil Floyd Landis třináct šálků cappuccina.

Ne proto, že by to pokládal za tak dobrý nápad.

Floyd a ještě jeden mladý člen týmu U. S. Postal, Dave Zabriskie, bydleli na jaře 2002 spolu v jednom bytě. Celé týdny jen pršelo. Kromě ježdění na kole nebylo moc co dělat a oni už nevěděli, jak se zabavit. Když se jednou zase vzbudili do zamračeného dne s ulicemi plnými deště, Floyd řekl Daveovi: „Kašlem na to, dneska nebudeme jezdit. Pojď do kavárny.“

Prošli se po náměstí a nakonec se usadili v jedné kavárně. Sledovali kolemjdoucí a Floyd si poručil cappuccino. Donesli ho, voňavé, s krásnou pěnou. Zanedlouho si objednali další a pak ještě jedno. „Kolik jich chceš vypít?“ zeptal se Zabriskie. Floyd pokrčil rameny. A tak se k němu Zabriskie připojil a objednal si taky. Celé to pokračovalo tři hodiny, Floyd a Dave seděli a pili kávu a další kávu a pak další a byli pořád veselejší. Když dostali účet, Floyd zjistil, že měl třináct šálků cappuccina.

Další den jsem se o tom doslechl já. Floyda jsem pozorně sledoval. Byl zajímavým přírůstkem týmu a měl v sobě stejně talentu jako rozpustilosti. Bylo mu 26 let a pocházel z mennonitské rodiny z Lancasteru v Pensylvánii. Odjel odtud, aby mohl závodit na horských kolech a pak se začal věnovat silniční cyklistice. Vypadal slibně, ale měl dost smůlu a taky se ještě nenaučil chovat úplně profesionálně. Byl halasný a drzý a rád si pouštěl na plné pecky kapelu ZZ Top, což v kombinaci s jeho prapodivným tréninkovým oblečením vyvolávalo u starších cyklistů z týmu dojem, že je flákač. Oni totiž brali ve svém speciálním tréninkovém dresu všechno velmi vážně. Jestli Floyd neznal nic lepšího, než vypustit trénink a otravovat si tělo kofeinem, potřeboval dostat lekci. A taky proto, že byl mladý.

Zavolal jsem mu. „Floyde, co děláš zítra?“

Odpověděl: „No, jdu na dvě hodiny jezdit s klukama.“

Řekl jsem mu: „Ne, to teda ne. Pojedeš na pět hodin se mnou a trochu si popvídáme.“

Setkali jsme se příští den ráno a jeli do kopců nad Gironou a já jsem mu řekl, že jsem slyšel, co vyváděl.

„Člověče, tohle prostě nemůžeš dělat,“ řekl jsem mu. „Nemůžeš se svým tělem takhle zacházet, nemůžeš takhle trénovat a nemůžeš se takhle chovat ke svým kolegům z týmu.“

Floyd byl velmi otevřený a mrzelo ho to. Říkal: „Já vím, já vím.“

„Koukej, musíš si to trochu srovnat v hlavě,“ řekl jsem mu. „Musíš se celý trochu srovnat. Nenarodil ses jako profesionál. Musíš se jím stát. Musíš dělat správné věci. Musíš správně jíst. Musíš dobře spát.“

A mohu říci, že na otázku, co je na tom maratonu nejtěžší, odpovídám neběžcům rádobyvtipně: „Odřeknutí si vanilkových rohlíčků o Vánocích a zatracená střídmost v pití piva.“ A bežci - ti se na to neptají.