Rozběhnuto

Ivo, letos slavíš sedmdesátiny a v očích všech, co tě znají, jseš tím, kdo běhá odjakživa. Při přemýšlení, jaká témata vybrat pro rozhovor s Tebou, jsem dospěl k úvaze, že by to neměl být nějaký všeobjímající pokus o shrnutí Tvých bohatých postřehů, ale snad se podaří takové popovídání, které ač právě bez koncepce, se dotkne více oblastí pro leckoho zajímavých. Začal bych tématem Ty a ženy. Mám na mysli samozřejmě ženy z běžecké komunity, a to proto tato otázka na Tebe, protože dobře vím, že jsi dívkám a ženám, objevujícím se zpočátku asi jak si myslím jen sporadicky mezi závodníky, fandil a podporoval jejich zájem o běhání. Vždyť to není tak dávno, jak píše Jiří Šmiták ve své knížce Hrdinové maratónu, kdy v roce 1951 absolvovala prý jistá mladá dívka v mužském převlečení Bostonský maratón a pořadatelé až v cíli zjistili, že se jedná o ženu. V uvedené Šmitákově knize je vedle dalších příběhů ze začátků ženského maratónu zaznamenán zajímavý případ američanky Roberty Gibbové-Bingayové, která v roce 1966 řešila očekávané odmítnutí pořadateli také na Bostonský maratón tak, že na startovní výstřel čekala blízko startu schovaná v křoví, aby se posléze vmísila mezi vyběhnuvší. V našich končinách je ve stejném roce 1966 zaznamenán pokus Márie Mankovecké z Trenčína o start na MMM v Košicích, která však nebyla pořadateli na start připuštěna. Jak tedy vzpomínáš na pronikání žen mezi běžce běhající mimo dráhu a na maratónskou vzdálenost zejména?

V době, kdy jsem začínal s atletikou (1957), byla nejdelší oficiálně povolená běžecká trať pro ženy 800m, v krosových závodech do 2 – 3 km. Podle toho také vypadal jejich běžeckých trénink, který byl spíše čtvrtkařský. Na druhé straně to byla ČSR, kde se v roce 1952 zúčastnily Ratibořického maratonu hned 3 ženy. Bylo to z iniciativy jednoho z nejlepších maratónců té doby Jaroslava Štruppa, který přesvědčil místní funkcionáře, aby pustili na start učitelku hudby paní Bínovou a její dvě kamarádky. Všechny tři to bez následků zvládly, ale funkcionáři měli polízanici s pražským ústředím atletiky pro porušení pravidel. Schizofrenní pojetí se projevilo i o mnoho let později, když se totiž na výročním kongresu IAAF (tuším, bylo to na řeckém ostrově Rhodos někdy uprostřed 70. let) jednalo o oficiální uznání maratonu žen, byla delegace Československého atletického svazu mezi zeměmi, které hlasovaly proti tomuto návrhu. Těch rozumných zemí byla naštěstí většina a tak návrh prošel. Počátkem 80. let jsme měli velmi dobré maratonkyně – z hlediska tehdejších výkonů v Evropě, samozřejmě. Šárka Pechková – Balcarová, Vlasta Rulcová a Jarmila Urbanová – Honková, to byla tři jména, kterými jsme se mohli chlubit. Vlasta třeba dodnes drží český nejlepší ženský výkon na 100 km, dokázala stovku běžet kolem 8:30 hod., o tom se dnešním ultramaratonkyním jen zdá. Ženy se dost těžko dostávaly třeba i na Běchovice. Vím, že někdy před třiceti lety tam běžela načerno pod jiným jménem Věra Podroužková z pražského NOHYBU a další ženě, bývalé rychlobruslařce Haně Merhautové pořadatelé ve startu zabránili. Naproti tomu dálkové pochody na 100 km byly ženám volně přístupné od začátku, ale to asi jen proto, že vznikly na okraji turistiky a tak trochu proti vůli jejích tehdejších funkcionářů. Vlastně první kvalitní maratonkyní u nás ale byla Vlastimila Venclová – Červená, ta běhala ligu za Slavii VŠ Praha a k dlouhým tratím inklinovala. Jako první u nás běžela pod 3:30 hod. Druhou vytrvalkyní, která prošla i mým osobním životem, byla Pražanka Blanka Kutinová. Blanku jsem trénoval v letech 1977 –1980, závodila tehdy za Lokomotivu Kladno, maraton měla 3:30 (Košice 1980) a jejím největším úspěchem bylo první místo v mezinárodním závodě na 100 km ve finské Hartole v témže roce (čas kolem 10:20 hod.).

Další „pamětnická“ otázka míří na Tvé vnímání proměn charakteru běžecké komunity ve smyslu „sociální struktury“, jinými slovy, jsou v proudu času vidět nějaké výraznější změny v charakteru běžecké komunity? Zejména mám na mysli rozdíl před a po roce 1989, kdy jsme mimo jiné z jakéhosi uměle konzervovaného rovnostářství přešli k možnostem realizovat se jako individuality a to včetně důsledků v rozdílech v sociálním a společenském postavení. Sám vidím, že dnes určitá společenská vrstva chodí spíš na golf a předvádí se na akcích bedlivě monitorovaných bulvárem a z níž, například, se moc běžců rekrůtovat nebude. Tím samozřejmě nemyslím, že jen a jen během živ je člověk, nechť je každému dána možnost výběru, jaké aktivitě a způsobu života dá přednost. Myslím ale, zda ta možnost rozvrstvení nezúžila okruh „osobnostních typů“, než jak tomu bylo dříve.

Běh nebyl, není a nikdy nebude sportem milionářů, to máš pravdu. A díky bohu za to. Atletika a běh vůbec byly a jsou dosti rozšířeny na vysokých školách, takže bych řekl, že běhají většinou inteligentní lidé. Většinou introverti, přemýšliví a cílevědomí. Proto ty vědecké diskuse nad časy kolem 4 hodin, jak píšeš dál. Atletika a běh nevyvolávají vášně davu, proto jsou atletičtí diváci většinou odborníky, prostí čumilové jsou v naprosté menšině. Velký posun v tomto směru nevidím, skutečně po roce 1990 někteří běhat přestali, protože využili jiných a výnosnějších možností seberealizace, ale po pár letech se zase k běhu vrátili – pochopitelně ne všichni. Co se týče perspektivy, tak si myslím, že budeme kopírovat vývoj v dalších evropských státech, kde ty tisícové davy na desítkách závodů tvoří většinou lidé z kanceláří, kteří si tak kompenzují sedavý způsob života. Někteří tvrdí, že my v Čechách a na Moravě jsme líní a proto běháme málo. Já naopak tvrdím, že porovnávat se musíme s našimi sousedy nalevo i napravo. Tedy ne s USA nebo Švédskem a Švýcarskem, kde byl vývoj úplně odlišný, ale třeba s Rakouskem, Polskem, Slovenskem a tak dále. A třeba je jasně vidět, jak doháníme (pomalu, ale přece) třeba Rakušany, takže už na jejich závody z Moravy jezdí jen jedinci, kdežto po otevření hranic to byly davy. A zapomíná se také na to, že u nás máme krásnou přírodu, kde se dá dobře provozovat pěší turistika a nově i cykloturistika. Mně vlastně vůbec nevadí, že idi zrovna neběhají, běh není přece pupek světa, ale třeba že se rodina vydá na výlet na kolech a víkend si pěkně užije.

Teď něco sice také pamětnického, ale přímo o Tobě. Svůj maratonský osobák máš podle kladenských análů, kam Tě řadíme, z roku 1965 časem 2:44:09. Tehdy platný nejlepší světový výkon držel Abebe Bikila z Římské olympiády časem 2:12:11. Jen ještě připomenu, že Emil Zátopek v Helsinkách 1952 běžel 2:23:03 a Alainu Mimounovi o čtyři roky později „stačilo“ na lympijské zlato 2:25:00. Za tímto časem jsi svým osobákem s odstupem devíti let zaostal o pouhých 19 minut. To je jen malá historická odbočka, mířím však na Tebe s otázkou, kolik jsi tehdy ve svých nejrychlejších letech běhal a jak moc jsi řešil něco jako tréninkové plány. Například Zdeněk Kučera (2:43:17 z roku 1992) mi říkal, že zkrátka hodně běhal, nějakou rychlost prý moc neřešil, ta že přišla zkrátka sama, respektive díky víkendovým kratším či delším závodům. Ptám se na to také s ohledem na dnešní časté „internetové diskuse“, kdy se „téměř vědecky“ řeší složitosti přípravy na maraton za čtyři hodiny.

No, nejvíc mám naběháno v lednu 1975, a to 603 km za měsíc. Běžně jsme běhali v přípravě na maraton kolem 400 km měsíčně, tedy ne víc než 100 km týdně. To se dá dělat i při zaměstnání, pokud si odepřeš jiné příjemnosti a „příjemnosti“. Já na rozdíl od 99% dnešních prvomaratonců se k maratonu dostal po třech letech přípravy na kratší běhy z atletického oddílu a jelikož jsem začal běhat v 19 letech, startoval jsem v prvním maratonu ve 23 letech. Ostatně to podle tehdejších československých pravidel ani dříve nebylo možné, kvůli té klausuli se nám smála celá atletická Evropa. Můj osobní rekord 2:44:09 spadá do období, kdy jsem začal koketovat s dálkovými běhy na 50 a 100 km, a jsem přesvědčen, že pravidelná účast na těchto akcích, které formálně sice nebyly závodní, ale kde se scházívali i dobří běžci, kteří si to nanečisto rozdávali mezi sebou, mi hodně ve výkonnostním vzestupu pomohla. Dospěl jsem k tomu čistě empirickým pozorováním, při maratonu jsem obvykle začínal pomaleji a úvodní tempo se snažil držet co nejdále. Obvykle někdy kolem 18. kilometru jsem začal předbíhat soupeře, a to předbíhajícímu vždycky dodá křídla (a naopak). Tuto taktiku jsem ostatně volil i při svých chodeckých závodech na 50 a 100 km, fungovalo to. Dnes někteří autoři maratonských tréninků doporučují adeptům (občas i úplným nováčkům) běžet v přípravě na maraton až 35 km souvisle. Nemyslím, že je to nezbytné, dokonce ani užitečné. Dal bych i dnes přednost účasti na turistických pochodech, které se dají běhat třeba i s přestávkami (do kopce a když se vám už běžet dál nechce).

Ivo, jak Tě vídávám tu či onde, je zřejmé, že se s každým znáš, rádi Tě všude vidí a vždy vedeš spíše více než méně vášnivé debaty o čemkoli, co s během souvisí. Ale vím, že i jiné sféry Ti nejsou cizí. Vím, že jseš členem několika běžeckých seskupení (včetně Maratónklubu Kladno), ale díky Tvé šíři záběru jsem nevypozoroval, která je ta Tvoje domácí scéna, která je Ta tvoje nejužší běžecká parta. Možná jseš bytostně přesvědčený solitér, možná něco není vidět a hlavně vývoj v čase pro nás, co u toho nejsme „od jakživa“nedává a ani nemůže dát jasné obrysy toho, čím jsi prošel. Zavzpomínej prosím trochu nejen na dobu, ale také na lidi, kteří Tě v běžecké komunitě zaujali či nějak oslovili a o kterých se dnes moc nebo vůbec nemluví.

Víš, já vlastně domácí hřiště nemám. Doma jsem opravdu skoro všude, rád jezdím do Kladna na akce MK, v Kladně jsem ostatně pracoval v letech 1962 –1979, od začátku 90. let jsem se stal členem běžeckých sdružení v Praze, konkretně SABZO (začínalo jako Sdružení Amatérských Běžců Zahraničního Obchodu a AVC Praha. Jsem v podstatě nekonfliktní typ a tak mne odnikud nevyhodili. Běžeckých osobností jsem potkal spoustu. V mých běžeckých začátcích to třeba byli zesnulí pražští maratónci Franta Macháček a Láďa Skála, kteří mne naučili maratónskou abecedu nebo ing. Josef Hron, tehdejší předseda maratonské komise při ČSAS. S tím jsem běžel celý svůj první vytrvalecký závod na Hluboké v roce 1960. Ještě předtím byl lídrem naší skupiny ve Slavii VŠ Praha Bohdan Müller, pozdější reprezentant v maratonu, který je dodnes v 74 letech počítán mezi naše nejlepší startéry atletických závodů. S touhle partou jsem naběhal tisíce tréninkových kilometrů na trase Strahov – Hvězda. Po vojně a přestěhování do Kladna jsem běhal už většinou sám. Myslím, že je to u starších běžců normální, mají své tempo. Na druhé straně je určitě trénink ve skupině prospěšný začátečníkům (pokud není skupina příliš výkonnostně rozdílná), protože se snaží stačit lepším. V dobrém vzpomínám také na některé chodce, které jsem v začátcích své dráhy poznal. Skvělým člověkem byl třeba tehdejší předseda atletů Lokomotivy Kladno Jirka Horský, rozuměl jsem si i s chodeckým nadšencem, který sice po velkém fyzickém utrpení končil vždy na posledním místě, ale chodeckým sportem si kompenzoval vědeckou a pedagogickou kariéru. Vedoucí katedry romanistiky na FF UK Praha prof. PhDr Jan O. Fischer mne doprovázel i do Francie při mém pokusu o zdolání 500 km na závodě Štrasburk – Paříž v roce 1970, bohužel neúspěšném.

Moc Ti, Ivo, děkuji za rozhovor a nemohu si odpustit říci, že bych byl zvědavý na další a další povídání ať již o dobách dřívějších či o Tvém pohledu na současné dění. V dnešní internetové době, umožňující prezentaci informací a názorů v nejširším spektru kvality, je možnost setkat se s Ivem alespoň jako s jeho čtenářem, velmi, velmi příjemná. Jistě by se nás našlo víc, kteří by se rádi začetli do vzpomínek, úvah či komentářů z Ivova pera. (duben 2008)