Rozběhnuto

Minuta

Přítmí lehátkového kupé ruší jen občasné záblesky nádražních světel, které rychlík z Košic míjí. Kamarádi spokojeně oddychují. Proč se tobě nechce spát? Nejde to. Hlavou se honí v myšlenkách celý obraz uplynulých dvou dnů. Hlavně těch tří hodin, které jsi strávil mezi Košicemi a Seňou.

„Je to drsné a krásné zároveň,“ pronesl předtím jeden z kluků. Však každý z nich to má již několikrát za sebou. „Hlavně ať máš dobrou vzpomínku, ať na něj hned napoprvé nezanevřeš. Oběd  musíme sníst nejpozději v půl jedenácté a víc si to osol. Dobře namaž prsty, nohy ... prostě všechna ta místa proti možným odřeninám a puchýřům. A dej pozor, ať tě při startu nezují.“

Kolik dobrých rad, je to dobrá parta. Jenže ... tam musím jít sám.

Digitální čas ukazuje 3 hodiny 16 minut a ten ovál je strašně dlouhý. Před chvílí míjelś zlatý košický patník s číslicí 40 a to byly ještě dva kilometry do cíle. Tam, jak jsi tak nešťastně zakopl o koleje, kde ti skupinka i s tou Němkou znovu utekla. Čtyři kilometry předtím jsi kelímkem slané vody, kostkou cukru, citronem a hltem čaje do sebe vléval další síly. Musí jich být dost. Musí! Na obrátce v Seni jich bylo ještě dost.

Cimbálovka hraje, lidé povzbuzují, děti fandí v roztomilých rýmovačkách. Je tu i R.Čandra, předseda Světové rady míru. Všichni tu běží pro mír. I ti, co nám na chodnících pomáhají.

Víme to, ale pár kilometrů nato ... tvrdá krize! Organismus říká: NE! A to je do cíle ještě dlouhých 17 km. Zastav se , vždyť můžeš jít kousek pěšky. Podívej na ty dva. Jdou a povídají si ... Jen na chvíli, chviličku ....

Je to otázka vůle. Utřeš pot z obličeje, hltavě piješ čaj v poklusu, na hlavu několik kelímků chladivé vody ... jak by asi chutnala zmrzlina? Zatni zuby a běž. Jako do obrátky ... to byla nádhera, sil plno, lidé okolo, ve vesnicích hudba i po holkách ses stačil dívat.

Ještě 100 metrů. Ta rovinka je nekonečná. Kde je ta skupina s tou Němkou? Znovu jsi před nimi ... 50 metrů, diváci tě strkají do cíle ... Máš ho! Úsměv ... I ruku jsi dokázal zvednout. Voják, deka, doprovod ze stadionu. Přibíhají malí kluci a holky: „Ujo, daj číslo. Podpíště sa mi, prosím.“ Strašně tě bolí nohy. Ale dokázal jsi to. Je to opojný okamžik. Vypils 7 čajů a myslíš na kluky i na rodinu. Věřili ti a ty ho máš ... svůj první maratón!

Digitální čas ukazuje 3 hodiny 17 minut. Do očí ti bleskne další nádražní světlo.

Sláva Pilík

Napsáno v říjnu 1985 pár dní po 55. ročníku MMM Košice