Jak jsem byla v Nymburce
Na první ročník nymburského půlmaratonu jsem narazila, když jsem v termínovce hledala, jaký jiný maraton běžet místo Unhoště, kterou jsem prostonala. Jelikož jsem loni v květnu byla v Nymburce pracovně, měla jsem už trať více méně proběhnutou po obou březích - s výjimkou schodů, a na nich se v tomhle závodě lámal chleba.
Do Nymburka jsem přijela hodinu před startem, ale stačil jediný pohled na fronty u prezence, aby bylo jasné, že dle propozic se neodstartuje. V pomalu postupujících řadách běžců a běžkyň aspoň byla zábava, neboť místní se zdravili, sdělovali si za kolik to půjdou, a kdo jim hlídá děti. Šatny a současně úschovna zavazadel byly pěkné látkové stany, které i přes množství běžců pohodlně stačily, nejspíš proto, že spousta přijela na kole už převlečená z domova.
Start se na konec odkládal jen o půl hodiny a stihlo na něj vykouknout i sluníčko. První čtyři kilometry proti proudu Labe jsem si užila, nasávala jsem vlahou vůni řeky a předběhla pár lidí. Bavil mě i výběh do schodů na most a seběh dolů, odkud to bylo pár set metrů na občerstvovačku (výborně zajišťovanou hasiči z Kovanic), na asfaltu na ni lákavě ukazovaly šipky s nápisy "pivo" "limo". Ty se za občerstvovačkou proměnily v ještě lákavější "hospůdka" a z její zahrádky nás hlasitě povzbuzovali štamgasti, což bylo jedině dobře, protože moje nohy si začínaly stěžovat, že to po té etapě na chodišti moc ženu.
Následující čtyři kilometry jsem dumala, jestli schody u zdymadla ještě taky zvládnu vyběhnout, nebo je vyjdu. Chůze zvítězila i proto, že měly vyšší stupně. Naštěstí nás za zdymadlem před polovinou závodu (a koncem desítky) čekala otočka v přístavu, takže jsme se chvíli povzbuzovali tváří v tvář. Pak už půlku závodníků čekal jen přeběh po kameny zpevněném břehu a cílová rovinka.
My půlmaratonci jsme se na trať vydali ještě jednou. Tentokrát jsem schody vycházela oboje a nebýt povzbuzujích diváků a spoluběžců, pod dvě hodiny bych se nedostala. Co se atmosféry týče, tu se pořadatelům povedlo navodit výbornou, i zásluhou komentátora, který řadu místních běžců znal a představoval.
V cíli jsem vyměnila čip za poukázky na dvě piva (postřižinská z nymburského pivovaru) a jedno jídlo, přičemž výběr byl bohatý: štrůdl, ovocné knedlíky, palačinky nebo guláš a za příplatek ještě nabízeli klobásy a steaky. Kupodivu fronty na jídlo i pití byly krátké a k dostání byla i trička s logem závodu.
Z vyhlášení jsem viděla jen vystoupení dětské taneční skupiny z Poříčan, protože jsem pospíchala na vlak. Pro vítěze bylo připravené pivo a poháry, ale jen pro ty celkové, veteránské kategorie pořadatel nezavedl, a taky se moc veteránů do Nymburka nalákat nedalo. Zato nezvykle mnoho bylo žen, skoro třetina startovního pole.
Nakonec jediné, co mě mrzí, je, že jsem nemohla být i v Kačici, a že jsem si s sebou nevzala foťák. Alespoň se tedy můžete podívat na oficiální fotky trasy (včetně mnohokrát zmíněného schodiště).
Jana Kmuníčková, 7. 5. 2013
