Rozběhnuto

1. Neboj se přepálit začátek:

   ….. protože řeči o přepálení začátku jsou blbost, když už pozdějc
 nemůžu, není to proto, že bych začal moc rychle, ale prostě na to
 nemám...a na to je jen jeden recept, makat v přípravě ještě víc, pak to
 člověk udrží až do konce...to tempo. A když na to nemám, tak ke konci nebudu moct tak jako tak…i když začnu pomalu…protože platí rada druhá:

2. Běhej co nejrychlejc

……protože čím pomalejc běžíš, tím dýl seš na trati, dýl se vyčerpáváš a co to může bejt za výkon, když běžíš utahanej. Nejlepší je běžet zčerstva dokud síly stačí a do cíle dorazit než nastoupí únava. Proto pro jistotu to chce běžet co nejrychlejš, abychom tu únavu předběhli, to znamená byli v cíli dřív než ona i s náma. Proč asi myslíte, že ty první jsou nejmíň unavený. No jednak jsou namakaný a jednak se nestačí utahat. A zase jsme u toho – budu namakanej, když budu běhat pomalu?...Asi ne, že jo, takže co zbejvá?...běhat rychle.

3. Moc se neobčerstvuj

…protože to jednak zdržuje, bude ti šplouchat v žaludku a kdoví, jestli se ti neudělá šoufl. Navíc „řada studií prokázala“, že nebezpečím není dehydratace, ale převodnění – nevím jak se to řekne cizojazyčně, možná hyperhydratace. Dehydrovanej organismus sice možná zkolabuje, což ovšem znamená, že se jen na chvilku vypne, však zase naskočí, ale když je vody moc, tak ty játra, ledviny či co všechno ještě, prostě exnou a je konec, šmitec a zdrávas Marie. V podstatě při běhu do půlmaratonu včetně by se pít nemělo vůbec a při maratonu jen symbolicky, aby nebylo sucho v puse, protože ten pocit žízně tady přeci jen je.

4. Navoň se

    No myslíte si, že je to vtip, ale je to praktická rada. Nám otrlejm samorostům je to samozřejmě jedno, když to řeknu slušně, ale v našich krajinách takzvané kultury západní se v diskusích na běžeckých stránkách, když na to přijde řeč, objevují hlasy, že by běžci neměli smrdět. Myslím, že ty hlasy, které s k mým očím donesly, byly rodu ženského. To je aktuální zejména na startu, kde je koncentrace těl a hlavně tomu člověk do výstřelu neuteče. Sice se potíme až když vyběhneme, pokud se tedy intenzivně nerozběháváme, ale jde o ty nevypraný trička. Kdo běhá, myslím tím kdo opravdu Běhá s velkým B, tak zkrátka nestíhá denně měnit věci, to by nedělal nic jinýho, než pral. A když běhám, tak toho času na takový detaily jako je praní zpocenejch věcí moc není, no jednou za čas a stejně to moc neřešíme. Takže i když máme dobrou vůli, tak ráno před závodem, když házíme věci do tašky, tak se prostě kolikrát stane, že nic čistýho není po ruce. No ráno to už nezachráníme, vyprat se nic nestihne a kolikrát ani to vypraný večer není suchý, takže co stihneme? Alespoň se navonět. Ne že by normální běžec měl doma nějakou „pánskou“ voňafku, ale ti z nás, co se alespoň občas holí, se napajcujem nějakou tou vodou po holení  a máme pocit, že alespoň na chvíli své citlivé běžecké kolegyně na startu zmateme tím, že nebudou vědět, která bije – co to smrdí a co to voní. Po startu je to celkem jedno, svůj smrádek necháváme za sebou a jestli by vadil někomu okolo, tak má šanci nás předběhnout nebo ať se ne nás tak nelepí, že. Onehdá jsem viděl, jak se jedna známá běžkyně před startem v šatně stříkla sprayem, říkal jsem si, nechce smrdět, až se bude potit, no a pak jsem s ní téměř bok po boku či rameno na rameno běžel asi 15 kilometrů, no necítil jsem ani vůni ani nic jiného, ale vlastně se navoněla taky tak trochu pro mě. Podotýkám, že to nebyla žádná od nás z Kladna a že mě nakonec na té nejmenované pětadvacítce předběhla a to jsem to běžel jakš takš. Takže chci říct, že to není žádná fiflena a navoněla se. Takže když nemám čistý tričko…   

5. Zavaž si tkaničky

    Samozřejmě že laskavý čtenář Mikulášových rad shovívavě pokyvuje hlavou a usmívá se pod fousy. Laskavý čtenář si říká, to ten Mikuláš už neví co napsat, vaří z vody a mele z posledního. No milý laskavý čtenáři, počkej až se ti rozváže za běhu a zrovna když budeš těsně před „svým Frantou“. Samozřejmě že nejde o život…ale vlastně když zakopneš tak taky. Samozřejmě že je to samozřejmé – zavázat si kaničky, nejlépe tak, aby se při závodě nerozvázaly, tedy na nějaký ten jako dvojitý uzel (kvůlivá čemuž jsem svoji tašku běžeckou obohatil o malé kleštičky, protože jsa po dlouhém běhu vysílen, kdo se s tím má mordovat, s tím rozvazováním, že.)  Teď nedávno si běhám takový ty svý jako tempa, měřím si čas na kilometr a do toho tkanička – no jak si to mám měřit a těšit se že udržím dejme tomu ten kilák pod 4, když musím zakleknout a zavázat. Prostě to nase.. .

6.  Neblázni s měřením tepovky

     Chtěl jsem tuhle radu nadepsat: na měření tepu se vy…, ale už by toho bylo moc a i jadrnosti třeba jak s kořením, jen trošku, aby se to nepřejedlo. Ale v podstatě to tak myslím. Zejména mě rozesměje, když někdo radí – na stránkách webových či nějakých těch tiskovinových, neřkuli knižních – při jakých tepech běhat těm, kteří vyběhli dvakrát, zadýchali se a píší o radu, jak na to. Asi pro potvrzení, že dobrá rada drahá, za ty rady někteří chtějí i zaplatit. Nic proti placeným trenérům, nic proti byznysu – když je někdo ochoten zaplatit fajn a když ho umím najít a oslovit dvakrát fajn. Ale za sebe, za Mikuláše, si dovolím radit: neblni s měřením tepové frekvence a normálně běhej. Jo taky se občas změřím i když teď už dlouho ne. Ale že bych někdy třeba zvolnil, že mě to ukazuje tolik a tolik? Tak to neprovozuju. Rád sleduju, jak rychle běžím, proto mám na oblíbených trasách vyznačeny kilometry, které si stopnu a pokud si ten hrudní pás nasadím, tak jen pro zajímavost, že se pak podívám – zpětně – jak mi to tepalo, zejména si říkám, no jo, tady je to stoupání, to šlo nahoru. Zajímá mě taky, když výjimečně intervaluju, jak rychle „klesám“ v pauze, protože to je indikátor, že jsem na tom dobře (nebo špatně).  Rozumím tomu, že si Dan Orálek zaznamenává, v „jakém pásmu“ toho kolik naběhá. Ale zase znám jiný taky rychlý, kteří si nikdy neměřili nic a když se podíváme na ty starý bardy, který buď ještě (i né dlouho před šedesátkou) mají časy, na který se díváme z uctivé vzdálenosti nebo ještě nedávno měli, tak se nějakou tepovkou nezabývají, ono taky před lety se měřilo jenom přiložením prstů na zápěstí, což ve srovnání s těma dnešníma kompjůtrama je a bylo o něčem jiným. Zkušenej běžec ví, jak se cítí při jaký rychlosti a jak má rychle vyklusat v neděli těch svejch 18 kimometrů, když v sobotu běžel závod na desítku a dal pod 40 ( Pepa Poduška pod 35). A začátečník má stejně jen jednu rychlost, začátkem běhání se musí protrápit, to jinak nejde, než si ten pajšl zvykne a když vydrží, tak v jednom krásným okamžiku zjistí, že je schopen běhat rychlejš a pomalejš…no a tak se ze začátečníka stává běžec, kterej začíná cítit co je rychle a co pomalu a jak dlouho při kterým tempu kolik tak asi může vydržet.