Rozběhnuto

Tak už mě chlapci z protidrogovýho taky dostali.Došlo k tomu úplně banálně. Přestože si dávám pozor a běhám po krkolomných cestičkách kolem Libušína, přes hory doly a strže, kam se protidrogová přepadovka s autem jen tak nedostane, nemůžu se tu a tam vyhnout přeběhu silnice při úniku z civilizace do lesů a zpět.A tam mě lapli. To jsem měl za sebou ke dvou hodinkám pohodového svižného výklusu a nadledvinky spokojeně vrněly a do oběhu posílaly co chvíli česrtvé dávčičky endorfinů, adrenalinu, nonadrenalinu a příbuzných příjemností. Asi omámen touto drogou jsem polevil v ostražitosti, nedostatečně vyhodnotil, respektive vyloženě přehlédl odstavené auto, z kterého vyskákali.Napíchli mi ukazovák a během chvilky měli výsledky. Vážně pokyvovali hlavami, říkali něco o miligramech na litr a tak, zkrátka měl jsem toho adrenalinu a endorfinů u sebe moc. Marně jsem argumentoval naučenou frází, že mám množství menší než malé a jen pro vlastní potřebu. Tvářili se nezúčastněně, že prej je to nad limit, že jsem závislák a že mi to musí zabavit a to včetně výrobní technologie – a tak mě na místě uspali a vykuchali ty nadledvinky a ještě něco okolo. Když jsem se probudil, jako že z narkózy, ležel jsem rozpláclej na kraji cesty a nikdo nikde. Byli pryč. Ohmatal jsem se a dobrý. Normální pocity trochu rozlámanýho těla po pětadvaceti kilometrech. Pomalu jsem se dosunul domů... a dodnes nevím, jestli se mi to jen nezdálo.Se zpožděním se provalilo, že na mě přišli skrzevá kontrolu u Alice Prochajdy, kterou nachytali taky s nadlimitem a která ve snaze z toho vybruslit, prozradila, že mi pije krev.

Miloš Kmuníček