Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka o zmatení jazyků

20. 12. 2014

Milé děti,

Jestlipak víte, co to je zmatení jazyků? Že ne? Tak to si o tom musíme popovídat. Protože takové zmatení jazyků je vážná, ale opravdu vážná věc. A co je důležité, je to věc hodně, ale opravdu hodně složitá. A proč dnes a proč tady? Protože pořád jsou mezi námi nebo kolem nás, chcete-li, zlí lidé, kteří některé jiné lidi nemají rádi. A proč je nemají rádi? Protože už jsou takové nátury, nejspíš. O takových lidech, milé děti, říkáme také, že jsou netolerantní. Když ta zloba a nadřazená nadutost, jak říkal Jan Werich, přesáhne určitou mez, používá se také slovo šovinismus a ještě někdy i slova „více silná“, ale to už by nebyla vůbec žádná pohádka, kterou se vám chystám vyprávět. Byly doby, kdy si skoro celý jeden národ myslel, že je nadřazený jiným národům. A někdo si to myslí dodneška. Třeba se někdo jmenuje Bürgermeister a myslí si, že jeho soused se jménem Starosta by na něj měl mluvit německy a když nebude, že je třeba jej zfackovat. Ale stejně tak pan Starosta může nutit pod různými pohrůžkami toho Bürgemeistra, aby na něj mluvil výlučně česky, jinak že jej vyžene tam, kde se mluví německy, když má to německé jméno. Vidíte, milé děti, že to není jednoduché. Pojďme tedy a povězme si takovou pohádku.

I to býlo tak: Rodiče mého dědy, teda praděda s prabábou, pocházeli (asi správně pocházejí ?) od Brna, ale traduje se, že děda měl chvíli vetešnictví v Jehnicích, chvíli ve Vídni a nějaký čas i někde v Haliči. Takže děda s ním procházel, i s ostatním sourozenci, ty štace. Z vyprávění jsem to pochopil tak, že dnešním jazykem řečeno, praděda chtěl diverzifikovat rizika. Protože jak jedna průpovídka praví, kdyby tu s námi bydlel Pánbůh, taky mu rozbijou vokna. A nemohu a nechci opominout sdělit dalším generacím, tedy vám, milé děti, že praděda bojoval v 1. světové na ruské frontě – pochopitelně za Císaře pána a jeho rodinu.  Kde se děda potkal s babičkou Rivkou nevím, ale ta byla, jak bychom dnes řekli, z intelektuálních kruhů, protože rod Kaempfů z polského Lešna byl samý vzdělanec a to i univerzitně. Nakonec spolu skončili v Praze, ale děda, stejně jako jeho otec, se věnoval obchodu tu i onde i když už ne jako vetešník, ha ha. Nějak se věnoval, taky jak bychom dnes řekli, bankovnictví, ale o tom se u nás doma mluvilo způsobem, z kterého jsem nabyl dojmu, že se to moc nepovedlo. Co chci říct, že děda mluvil česky stejně dobře jako německy a polsky, mohu-li posoudit, domluvil se i maďarsky, jak dobře to už posoudit neumím. Ale s babičkou to bylo horší. Těžko vyjádřit, jak mluvila. Nejvýstižněji asi to lze označit hatmatilkou, nejblíž to asi mělo k něčemu, co se říká mame lošn, ale úplně jidiš to určitě nebylo, míchala tam všechno možné, polštinou počínaje (bardzo pienkně), ale nejvíc takové to nébich, tébich, gábl, póvl, standopede, pamatuju spoustu takovejch těch ustálenejch spojení: mit ajnem toches auf zwei chasen (něco o dělání dvou věcí najednou), takže když jsem prvně slyšel Zuzanu Navarovou zpívat:“A šajnym dank in pupik“, tak jako bych babičku viděl před sebou a přišlo mi to jako moje řeč, když ne skoro rodná, tak určitě skoro blízká  (česky doslovně „vřelé díky z pupku“, asi ve smyslu: „nemám zač děkovat“). A pupik, milé děti, nebude z němčiny, ale něco hezky slovanského, nemyslíte? Stejně jako slovanský babiččin „nudnik“ nebo přímo ruské „nu? To bylo furt: djů stady, nu? Jako jestli se učím tu násobilku nebo co. Nebo: hů zmizel ten šoulet, aha? To když jsem si zblízka prohlédl špajzku. Protože když se vrátili po válce ze států, tak to prokládala angličtinou, kterou se stejně, ostatně jako děda, nikdy pořádně nenaučila. A angličtinu tak ňák i po návratu trochu musela, protože její snacha, jako moje máma, ze začátku česky neuměla vůbec. Takže děda s mutr mluvil všelijak, ona kromě toho co uměla z domova, nic v daném prostředí, kde kdy bydlela, kvalitně nezvládla…a jak si tak myslím, tak se ani moc zvládnout nesnažila. S lidmi kolem sebe se domluvila a mě ráda vysvětlovala různejma opisama výrazy, kterejm jsem nerozuměl, až jsem jim porozuměl nebo jsme si to babička i já mysleli, no možná každej trochu jinak. Třeba si pamatuju, jak vysvětlovala, co myslí, když říká chucpe. Zkráceně (a v „mém“ překladu) asi takhle: zabiješ mámu, zabiješ tátu a jdeš prosit o podporu jako sirotek. Tak to si chucpe. Dost silnej výraz, co? To byli rodiče z tátovy strany, kterej se narodil v Praze, ale pak  jak se ty proslovy z rádia stupňovaly a koneckonců ještě před 15. březnem 1939, když vláda či kdo vyloučil dobrovolně s předstihem Židy ze státní služby, tak tu nechali, co měli (a co nestihli prodat) a šup za oceán. Jinak bych tu možná nejspíš tohle teď nepsal, že. No a to jsme u druhé větve z máminy strany, s kterou se táta seznámil v New Yorku. Teda s mámou, ale vlastně i s celou tou větví. Nechtěl jsem říct, že máma byla větev (je vidět, že nezáleží jen na slovech, ale taky jak se poskládají, že). Máminy rodiče moc nepamatuju, ale pokud vím, tak s babičkou Rivkou se domluvili skoro v pohodě, no skoro. Jejich rodiny se dostaly do států kolem roku 1900, možná dřív. Babiččina rodina z máminy strany byli Varholovi, no a vzhledem k tomu, že z toho kouta tehdejšího mocnářství co jsou Medzilaborce, tak je silné až nejsilnější podezření, že jsou to tihle Rusíni, co jsou v přízni s tím světlovlasým chlapíkem, co fotil Marilyn a maloval obal Campbellovejch polívek a o němž John Lennon prohlásil, že nepotkat ho aspoň jednou za tejden v Xenonu, tak by si připadal, jako že nežije. Jo měli to bejt římský katolíci, tihle od Varholů či Varcholů, kdyby vás to zajímalo, milé děti. Nezapomínejte však ani na chvilku, že jste v pohádce. No a děda z máminy strany se taky narodil už ve státech, a soudě podle občasných, nesporně ironicky míněných poznámek druhýho dědy, ve smyslu: jo to ten séfardskej kabalista, někdy říkal španělskej kabalista, tak to vypadá, že z našich končin teda ta rodina  nebyla, ale kdo ví, on byl děda někdy dost poťouchlej, ve svejch komentářích – že bych to měl po něm? K nám jezdili rodiče mámy po válce sporadicky, vlastně tu byli jen párkrát, a stejně jsem si žádný džíny koupit v Tuzexu nesměl, abych na sebe neupozorňoval.  Ale jak to bylo dál? Táta se s rodičema vrátili hned v pětačtyřicátým, byly tu nějaké vazby na ty, co přežili, a vypadalo to, že schopnejm se bude dařit. A taky že děti tady vystudujou, táta je z víc sourozenců, to víte doktoři a tak. Táta že v Čechách vystuduje důlního inženýra a vrátí se do Pensylvánie, kde rodiče jeho tehdejšího děvčete (a později mojí mámy), měli něco společnýho s uhelnejma dolama. Děda, ten „séfardskej kabalista“, tam pracoval a držel asi nějaký podíl. Babička byla doma. Pamatuji, že mluvili jen anglicky, jestli děda uměl španělsky nevím, s druhým dědou, když nerozuměl všemu, tak si zkoušeli vypomoci jinak, ale ne vždy si to sedlo. Máma s tátou spolu mluvili anglicky a asi z principu a pod vlivem tátových rodičů to obohacovali, řekněme, tou tradicí předků. No já to vlastně úplně ani pamatovat, ty začátky našich, nemůžu, protože máma se postupně samozřejmě sžila s prostředím a naučila česky –  takže moje bilingvální výchova vykazovala zřejmé znaky nedostatečnosti, což trvá dodneška. Ovšem rádo a s chutí se do všeho motaly ty naše domácí výrazy, kde i máma měla jakýsi nátisk asi od svého otce. Takže se jedl kugl a falefel či gefilte fish a Ajada, tak se to u nás mísilo ty vlivy… a domovní důvěrník byl mešuge a všichni dohromady jsme byli mišpoche. A dodneska slavíme, jak víte milé děti, Chanuku חֲנֻכָּה‎‎. Táta sice začal študovat a doštudoval, ale bohužel až po vosumačtyrycátym, takže Pensylvánie se musela obejít bez něj a dopadlo to tak, že máma se dostala sem a zůstala tady, protože ven už jaksi nemohla. No nakonec si myslím, že jsem se česky naučil docela dobře. Možná mi ve školce tu a tam nějakej výraz nerozuměli, ale asi jsem to rychle dohnal, protože v 1. třídě jsem už docela úspěšně prospěl. Epes ráres mi přijde jako přirozený jazyk kročehlavskýho sídliště a přitom …jo jo.   Děda se ke stáru víc a víc stahoval mimo světské věci, pamatuji taková jména jako Sichr, Gottlieb, Tauber či Feder, mnoho vzpomínání s teskným pohledem a knihovnu s Imrej Sefer, Bnej Cion – z níž se snažil před svatbou zkoušet i tátu. Ale to vím jen z vyprávění. Mě už se nikdo zkoušet nesnažil. Ale ty knížky, to není jidiš, to je hebrejsky a to je zase jiný kino. Jo a když už jsem vzpomněl tu dědovu knihovnu, mám i jednu zajímavost. V jedné knížce, co dnes je už v mé knihovně, jsou rukou psané veršíky: Schau ich mir die Juden an / hab ich wenig Freude dran. / Fallen mir die Andern ein / bin ich froh ein Jud zu sein٭. No podepsány jsou taky a věřte nevěřte, odkud vítr vane. Děda občas rád utrousil, jo to když jsme s Albertem chodili do kavárny, však víš, s tím co byl přes tu fyziku,… prej se seznámili za jeho, rozuměj Albertova, pobytu v Praze a pak se dokonce měli navštívit ve státech, teda děda měl navštívit Alberta a měl se tehdá kolem taky motat ňákej Henry, co to pozdějc dotáh až na ministra. Jak je ten svět malej, co? Né že bych se chtěl chlubit, to se chlubil děda. Ještě bych mohl dodat, že si děda s tím Henrym telefonovali, ale to už byste mi nevěřili, tak to tvrdit nebudu. A jak, milé děti, jsem již několikrát zdůraznil a zase to vopakuju, povídáme si pohádku o zmatení jazyků a tak vůbec. A abych to uzavřel současně a  moderně: taky jsem se potkal s maďarštinou, to u svých spolubojovníků na vojně. Ale slova a věty, co si dodneska pamatuju, si s dovolením nechám pro sebe. Takový „koule“, jak se dnes „hodně moderně“ říká, zase nemám, abych to tady vybalil. A dovolím si, milé děti, odbočit: že se to ostýchám „vybalit“, tomu se myslím říká „přizdisráč“. Budiž mi snad ke cti, že jsem schopen si to přiznat…a uznat. Zkrátka myslím, že se to sem nějak nehodí. Možná jinde, jindy a jinak.    

Ale proč to všechno píšu? Jo protože to zmatení jazyků a  ten šovinismus. Takže jako děti jsme říkali epes ráres (to bude asi z německého eppes?, nebo etwas?), což je když to řeknu hodně troufale „čistokrevný jidiš“, … jak jsme rostli tak to začalo bejt „boží“, později „super“ (ti co chodili do němčiny – něco jako do houslí – tak říkali „zuper“) no a dneska je tu a tam něco třeba cool. Musím říci, že je fajn (fein), (Jaromír Nohavica zpívá třeba fajné), že lecčemus rozumím i když ono to furt přibývá, to výrazivo, některým…jako třeba musím to „heknout, zazipovat či cédeso“, tomu by teda babička nerozuměla, to už je zase jiná hatmatilka.

Vidím kolem sebe případy, které mají s porozuměním – jak bych tak řekl tempa doby – problémy. A brání češtinu, až by se dalo říci, s nádechem šovinismu. Taková drobná příhoda:  Nevím kam se poděli, ale v devadesátých letech tu stavěli britští petrolejáři pumpy (British Petrol) a kamarád mi vyprávěl, jak se ptal sousedky v ulici u nich na vesnici, kam jezdil už jen tu a tam a šel s ní od autobusu: nevíte co se tam u hřiště staví, paní Nováková? No benzínka, odpověděla. Jo? Odkud to víte? No říká se to a už tam dali i nápis BP. A co myslíte, že to znamená, paní Nováková? No přece ta benzínová pumpa. Tak to ovšem asi paní Novákovou nebudeme označovat za českého šovinistu nesnášejícího mluvit po anglicku nebo po americku. Ona se taky kvůli tomu paní Nováková nejspíš z té vesnice taky nevystěhovala i když později i ona nejspíš zjistila, že to s tou pumpou je trošku jinak. A chtě nechtě si paní Nováková zvyká a možná už i zvykla na ty Kauf landy, Mek donaldy, Ká ef céčka, Palas sinemy a …a tak. A ani ta Jednota jí nezůstala a co jí zbývá, když jediná sámoška v obci je COOPatá? Přeci se kvůlivá tomu nebude věšet. No ale buďme objektivní: neříkala i o hodně dříve ta paní Nováková (stejně jako ta moje babička): to byl ale kauf?

Tak vidíte, milé děti, dobře to dopadlo. Paní Nováková není šovinistka ani se nevěší. A když to dobře dopadne, je to pohádka. V životě to bývá, milé děti, někdy i horší. Někdy to i nedopadne. A to je pak kolikrát i chucpe. 

Vysvětlivky:

  • diverzifikovat: to je přeci normální český slovo, všichni dneska diverzifikujeme, to jen to tak divně „exoticky“ zní
  • bilingvální: anglicky bilingual
  • Rivka: domácky Rebeka
  • špajzka: to, hádám, budete milé děti vědět
  • ٭Dívám-li se na židy, jsem jimi málo nadšený. Když pomyslím na ostatní, být Židem je mi milejší. (A.E.)
  • Halič:  http://cs.wikipedia.org/wiki/Hali%C4%8D
  • djů: do you
  •  hů: who

         Šovinismus (podle jména legendárního francouzského napoleonského granátníka Nicolase Chauvina) je vyhrocený nacionalismus, tj. víra v nadřazenost jednoho národa, hlásání nacionální výlučnosti a rozněcování nenávisti k jiným národům.[1] Někdy se slovo šovinismus používá přeneseně i v širším významu víry v nadřazenost nějaké skupiny (rasy, pohlaví...) nad jinými, např. „mužský šovinismus“ ve významu sexismu.

Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 1995, heslo Šovinismus