Rozběhnuto

Jednou jsem se opět vydal po Louštíně hřebeni,
nikde se nic nepohne, ni živáčka tu není,
do mlhy se halí hvozd a moře lesů táhne se až k obzoru,
cítím divné mrazení, běžím územím vlků a mám se na pozoru,
v mlze tuším šelmu lítou,
už slyším jak zuby skřípou,
běží s hlavou na stranu,
zjevuje se z večera i po ránu,
táhlé vytí je předzvěstí konce,
utéct smečce nedokážu, není žádná šance,
cítím že se přibližuje – strach už se mnou klepá,
ale co to ? po cestičce ke mně běží
Beránek Pepa

Tak Ti přejem milý Pepo,
sílu v kopci a klidný tep,
ať si pořád říkáš: dobrý, jde to,
ještě mnoho krásných let

MK